--
monday the start of my holiday
freedom for just one week
feels good to get away, ooh...
--
Budík je hrozně nepraktická věc. Ano, můžete na něm vidět čas a ano, vzbudí vás, aby jste nepromeškali důležité věci v životě, ale v Johnově případě to bylo jen dokupování dalších a dalších zaoblených, zatracených krámů, které místo vypnutí rovnou shazuje ze stolku. Nakonec ho víc probudí padající budík, než samotné (hrozně otravné) zvonění.
Bylo pondělí a ručičky ukazovaly přesně minutu před sedmou. John už byl skoro hodinu vzhůru, takže když budík začal oznamovat, že je čas vstávat, jen ho vypnul a pokračoval v činnosti. Balil si. Do větší kožené tašky házel všechny věci, co mu přišli pod ruce – normálně by si je všechny důkladně poskládal a do tašky hezky narovnal, ale dnešek nebyl jen tak normální.
V kapele už nějaký čas probíhali hádky. Nebylo to tak moc hrozné, aby někdo z nich uvažoval o rozpadu, ale bylo to dost hrozné na to, aby si od sebe dali krátkou pauzu. Každý se rozhodl odjet na jeden týden kamkoliv, kde bude mít klid od všeho a od všech. Možná se vám může zdát týden, jako dost krátká dovolená, jim to však vyhovovalo. Posledních sedm let, co s kapelou Queen hrál, s nimi trávil čas pomalu i o Vánocích. Všechno to miloval, hudbu, lidi, co si koupí lístky aby je mohli slyšet, nahrávání ve studiích..., ale všeho s mírou.
Vlak mu odjížděl v osm třicet dva, takže mu moc času nezbývalo. Jeho byt byl od hlavního nádraží dost daleko a on si sice sbalil, ale stále se nepřevlékl z obrovského trička a trenýrek, které mu sloužili jako pyžamo. Také se nenasnídal a neudělal si hygienu a dalších třiapadesát věcí, které by ho normálně ani nenapadli. Stresování sebe a okolí mu šlo na výbornou. Možná by v tom mohl i soutěžit.
Jeho místo, kde bude týden přebývat, se nazývalo Sandend ve Skotsku. Malá, ale přesto nádherná, vesnice, kde si pronajal chatku blízko pláže. Zprvu netušil, co by měl na takovém místě dělat, ale když zjistil, že Sandend je zaměřen převážně na rybaření, hned začal shánět cokoliv, s čím by nějakou tu rybku chytil. Také chtěl trochu sportovat. Proběhnout se okolo pláže, zacvičit si, chodit na procházky... Všechny tyhle věci normálně nedělal, ale už dlouho chtěl a tohle byla skvělá příležitost, jak začít. Proto si ještě přibalil sportovní šortky.
Nakonec si musel vzít ještě jednu – trochu menší – tašku. Asi si toho sebou beru až moc pomyslel si, ale myšlenka se okamžitě rozplynula a začala ho otravovat jiná: Co když jsem si něco zapomněl vzít. Klasika. Nakonec naházel všechny (dvě) tašky do kufru auta a s nervózním, ale i dobrým pocitem vyjel.
...
Stromy za okny utíkali stejně rychle, jako čas, který strávil ve vlaku. Vytáhl si knihu a po celou cestu četl. Párkrát vzhlédl a díval se na domy, na přírodu a na jezera, co vlak míjel. Čím víc se blížil k cíli, tím víc se cítil uvolněněji. Vlak nezastavoval přesně v Sandendu, ale ve městě, které od něho bylo vzdálené okolo třiceti kilometrů. Doufal, že si někoho stopne, protože jinak netušil, jak by se tam dostal. A i přes tohle se cítil dobře.
Vlak začal brzdit. John už stál u dveří, s taškami na ramenech a sledoval průvodčího, který dveře se vší silou otevřel. Vystoupil a s ním ještě starý pár. Ozval se zvuk píšťalky, vlak se dal opět do pohybu a on ho ještě nějakou dobu sledoval, jak ujíždí zase o kus dál. Tašky položil na zem a začal se rozhlížet. Bylo to opravdu malé nádraží a nevypadalo, že by ještě nějak zvlášť fungovalo. Bylo tu několik kol, které tu museli ležet dost dlouhou dobu na to, aby všem došlo, že už se pro ně s největší pravděpodobností nikdo nevrátí, omítka se z budovy odlupovala a autobusová zastávka vypadala stejně funkčně, jako nádraží. Přišlo mu tedy nejmoudřejší vydat se k hlavní silnici.
