Síla genů

Kapitola 1. Dvojník

„Zatím se měj, Lucy za chvíli přijde z tréninku." Tuto větu Thomas skoro už neslyšel, protože jeho otec už vycházel ze dveří.

„Jo, jo, měj se," řekl si Tom již sám pro sebe. Ale i na takové okamžiky byl chlapec zvyklý.

Thomas odešel do obývacího pokoje a posadil se na velkou, koženou pohovku, kterou zakoupil jeho otec, když jej v práci povýšili na vedoucí pozici. Představoval si, že na ní bude relaxovat po příchodu z práce, ale z práce se domů častokrát ani nevrací a když, tak jen proto, aby zkontroloval děti a vyřídil poštu. Pohovka tu tak byla více měně jen pro Toma a jeho sestru Lucy. 

Za chvíli se ale ozvalo klepání na dveře.

„Halo, Tome, jsi doma nebo si teď jen povídám sám se sebou?" To volal Lukas Feal, Thomasův nejlepší přítel.

„Pojď dál, je otevřeno", odpověděl Thomas. Byl rád, že doma nebude sám. Ne, že by se snad nedokázal sám zabavit, ale poslední dobou mu samota připadala depresivní.

Lukas tedy hodlal vejít dovnitř, ale nevšiml si Lucy, která se jej u vchodu snažila doběhnout, aby na něj mohla vybafnout. Vracela se právě z plaveckého tréninku, když jí napadlo, že by si z Lukase mohla vystřelit. To jí ovšem nevyšlo a Lukas jí omylem praštil dveřmi přímo do nosu.

„Jáááůůů! To byl můj nos!", zajíkla se Lucy, když ji Lukas dveřmi praštil.

„Jé, promiň Lucy, já jsem si tě vůbec nevšiml", snažil se Lukas ránu dveřmi omluvit.

„To byl taky účel, ale nečekala jsem, že ty dveře zavřeš takhle rychle", odpověděla Lucy, „no dobře mi tak."

Dívka si vyndala z kapsy kapesník. Přiložila jej k nosu a zkontrolovala, zdali jí neteče krev. Nos měla sice v pořádku, ale na Lukase hodila rádoby nepřátelský úšklebek. Chlapec však věděl, že to nemyslí zle, ale bylo mu jasné, že se Lucy pokusí o další vtípek, když jí tento nevyšel.

Lucy byla štíhlá, metr šedesát vysoká blondýna. Už od malička byla sportovně nadaná a také se sportu věnovala, tedy hlavně plavání. Byla o dva roky mladší než Thomas, ale častokrát od ostatních slýchávala, že starší vypadá ona. Nyní, když jí je šestnáct let s ní je větší sranda než dříve, přestože by jeden řekl, že z ní bude namyšlená puberťačka. Opak byl pravdou. Dokázala se bavit téměř s každým a Lukase k ní něco přitahovalo. Popravdě řečeno, byl do ní blázen.

„Co máte v plánu na dnešní odpoledne vy dva?" zeptala se Lucy, hlavu zastrčenou v lednici a hledala, co by snědla.

„Popravdě řečeno, já ani nevím. Zítra píšeme test z biologie, takže se asi půjdu učit", řekl Thomas a znuděně zívl.

„Jo a taky musíme začít zpracovat na tom projektu, co máme na matiku," doplnil Lukas a mrkl na Toma.

„Hm, tak to já jsem úplně vyřízená. Půjdu si lehnout," řekla Lucy a odešla po kamenných schodech do svého pokoje v ruce při tom držela sandwich. Chlapci poslouchali, až za sebou zabouchne dveře.

 „Prásk!!!," ozvalo se.

„Tak k věci, proč jsi takovej nervozní. Vypadáš jako bys viděl přízrak," naléhal Lukas.

„No... víš, jde o to, co se mi stalo dneska při cestě ze školy," řekl Thomas, a ještě, než se stačil Lukas na něco zeptat, pokračoval: „asi jsem viděl svýho dvojníka!" Sám úplně nechápal, proč je z toho tolik nervozní, ale tím, že to řekl nahlas, byl nejen nesvůj, ale znělo to ještě i poněkud hloupě.

„Co že jsi viděl, svýho dvojníka?" Lukas nezněl nijak udiveně, naopak trochu pobaveně, ale přesto chtěl slyšet tuto zajímavost ještě jednou.

„Jo svýho dvojníka, jsem si jistej, ano určitě to musel být dvojník. Vím to, protože byl se mnou totožnej," vysvětloval Lukasovi Thomas.

„No, tak ti byl podobnej no. Kvůli tomu, ale nemusíš bejt tak vyděšenej. Sedni si prosimtě," uklidňoval ho Lukas. Situace se zdála být vážná.

„Hele, já vím, že na světě je opravdu hodně lidí." konstatoval Lukas.

„Sedm a čtvrt miliardy." skočil mu do řeči Thomas.

„Fajn, tak sedm a čtvrt miliardy," pokračoval Lukas „ vím, že si můžeme být hodně podobní, ale ..." Lukasovi opět Thomas skočil do řeči.

„Já jsem si jistej, že mi nebyl jenom podobnej, já jsem si jistej, že to byla moje kopie. Prošel okolo mě, když jsem se vracel ze školy a krátce jsem mu pohlédl do obličeje. Byl úplně stejný jako ten můj. Hele a netvrď mi, že ne, protože ráno se do zrcadla dívám, i když na to třeba někdy úplně nevypadám.

„Dobře, fajn tak jo, já ti věřím. Ty teda chceš říct, že máš nějakého dvojníka?" zeptal se s výrazným údivem ve hlase Lukas. Přesto zněla jeho otázka dost ironicky.

„Asi ano, jo mám dvojníka nebo alespoň něco takového," shrnul Thomas konverzaci a začal se znepokojeně procházet po pokoji od okna ke dveřím a zpět.

A poté, jako by byli telepaticky spojeni se dali do smíchu. Nejprve takového posměšného, ale ten brzy přešel do upřímného a zdravého smíchu, který trval několik minut. Oběma došlo, jak hloupě to vše zní. 

A nebo ne...?

Snad se alespoň někomu z Vás bude tohle dílko líbit, budu rád za všechny komentáře, kritiku a připomínky... :-)