Síla genů

Kapitola 1. Dvojník

„Já nelžu otče, opravdu jsem ho viděl. Byl úplně stejný jako já, stejný účes, postoj i výraz byl totožný s tím mým." V Thomasově hlase byl patrný náznak strachu, ale hlavně znepokojení. Byl znepokojen nejen tím, co viděl, ale také pocitem, který měl.

„To je naprostá hloupost! Slyšíš, jak nesmyslně to zní?", výhružně odvětil Thomasův otec.

Jsem si moc dobře vědom, že na světě bude brzy tolik lidí, že se naše genetická originalita každého z nás vytratí a začneme se opakovat, de facto se samovolně začnou objevovat klony nás samých. Ale nevěřím tomu, že by jsi mohl někoho takového jako jsi ty, vidět u vás ve škole. A když, tak je dost nepravděpodobné onen incident zažít tak brzy, přemýšlel pohotově doktor Cabersteel v duchu. 

„Říkám ti, že je to více než nepravděpodobné. A myslím, že bys měl přestat koukat na ty hloupé seriály a měl by ses držet v reálném světě stejně jako ostatní. A vůbec, myslím, že se ti prostě jen něco zdálo", řekl rázně doktor Caberstel Thomasovi.

„Já seriály nesleduju. Vždyť víš, že mě zajímají spíš dokumenty a vůbec nejraději si čtu. O nějakém seriálu mluvil včera Lukas, protože žertoval o tom, jaké by to bylo, kdyby postavy ze seriálů byly skutečné," odpověděl pohotově Thomas.

Občas míval dojem, že jej jeho otec neposlouchá a že se v určitých úsecích konverzace s Thomasem jeho otec ponoří do vlastních myšlenek a nevěnuje mu pozornost. Takový dojem měl bohužel i teď.

Thomas věděl moc dobře, že jeho otec je velmi zapálený do svého zaměstnání, které mu zabíralo většinu jeho času. Pan doktor Caberstel byl vědecký pracovník, který se zabýval problematikou v oblasti genového inženýrství. Genetice rozuměl jako málo kdo, a tudíž moc dobře znal lidskou podstatu. Pracoval ve výzkumném ústavu molekulární genetiky v Seattlu a přestože pro něj byli děti vším, ve své práci trávil tak moc času, že v ní mnohdy i přespal. To se Thomasovi ani jeho sestře příliš nelíbilo, ale oba si už zvykli.

Pravda byla taková, že i Tom se chtěl věnovat studiu genetiky a molekulární biologie a tak se nad otcovými slovy poněkud pozastavil.

„Tati, myslíš, že se budou jednou existovat klony?" zeptal se ze zvědavosti Thomas. Nevěděl, že si tuto otázku bude pokládat ještě několikrát. A ještě několikrát si ji také přehrál v duchu v hlavě. Byl už zkrátka takový. Rád přemýšlel nad zdánlivě absurdními tématy.

Thomasův otec se na okamžik odmlčel, protože mu došlo, že nad odpovědí na tuto otázku přemýšlel i on sám, ale všiml si Thomasova zasněného výrazu, a tak mu zamával rukou před obličejem, aby Tomas probudil z mikrospánku, který vytvořila jeho neuvážená otázka.

„Tome, halo! Nějak ses zasnil..." budil jej. 

„Promiň, jen jsem se zamyslel. Ve škole jsme si říkali, že lidský genom je rozsáhlý, a že bude trvat, než se objeví všechny možné kombinace. Nikdy jsem se ale nezamyslel nad tím, kolik je vlastně na planetě lidí, a že by k tomu mohlo jednou dojít", přemýšlel nahlas Tom.

„Ano, ale to už nebude náš problém. A ty už se tím laskavě přestaň zaobírat!" Pan Cabersteel zvýšil hlas, aby bylo jasné, že se na toto téma už nehodlá bavit.

Thomase to poněkud znepokojilo, protože to znělo, jako kdyby mu otec nechtěl říci něco důležitého, ba dokonce, že ví i něco víc o celé této už tak absurdní situaci. 

„Teď mě budeš muset omluvit, protože musím do práce. Je to naléhavé, ale snad se do večera vrátím", řekl pan Caberstel a už si na sebe oblékal své sako. Díky jeho práci na sobě za celý den nosil pouze dva druhy oblečení - sako, které si právě oblékal a laboratorní plášť.