Volba

Na orbitě kolem bezvýznamné planety s bezvýznamným názvem "Země II" se nacházela bezvýznamná vesmírná stanice, která ale obsahovala velmi významný a zatím nejdokonalejší počítač vůbec. A také tedy jednoho bezvýznamného pozemdvaského vědce, který měl ještě méně významné jméno Pepa. Pepa byl na stanici sám, jelikož více lidí nebylo potřeba. Vše bylo zautomatizované. Dalo se říci, že tu byl úplně k ničemu, avšak být tu musel, protože zákon to jinak nedovoloval. Na Zemi II byly velké problémy s nezaměstnaností, neboť, jak už bylo řečeno, vše bylo plně automatizované. Proto se zavedl zákon, který říkal, že každá firma musí vyžadovat, aby minimálně  60% vykonané práce bylo vykonáno lidmi. To se samozřejmě velkým korporacím nelíbilo a tak začaly tahat za nitky. Což znamenalo, že procento vykonané práce vykonané lidmi stále klesalo. Nakonec se dostalo na symbolickou tisícinu procenta, což, i když to není mnoho, zařídilo Pepovi práci u jedné z největších firem na Zemi II, jejíž jméno je velmi bezvýznamné, tudíž ho nebudeme zmiňovat. Pepa byl vystudovaný fyzik a už od mala se chtěl fyzice věnovat, ale štěstí mu nepřálo, protože fyziků bylo na Zemi II až příliš, takže práce se sháněla ještě hůř než normálně. To ho donutilo dát se do studia oboru nesoucí trefný název "Oprava počítačů a jiných věcí, kterým nikdo nerozumí", protože OPAJVKNNáků, jak se zkráceně říkalo absolventům této školy, bylo zatraceně málo. Toto rozhodnutí ho zavedlo právě na tuto stanici s nejdokonaleji vyrobeným počítačem vůbec. Měl celkem stručné instrukce, co má na počítači opravit. Měl počítači zabránit vyhubení celé galaxie.

Uvítací místnost bývala pýchou celé stanice, což se ale změnilo v okamžiku, jakmile se spustil počítač. Moderní počítače totiž automaticky obsahovaly umělou inteligenci, ale ne takovou tu nudnou umělou inteligenci v pračce, která vám dokáže vypočítat desetiná místa pí až do googolu, tohle byla umělá inteligence, která vám dokázala odpovědět úplně na vše, dokonce i na to, jak je možné, že váš manžel pořád maká přesčasy, i když ho z práce vyhodili už před měsícem. První věc, co se stala po spuštění počítače byla ta, že se umělá inteligence sama pojmenovala, z nějakého důvodu se jí nelíbilo předem určené jméno "NezabijNás-Pokus12". Jako jméno si zvolila "Šest", pořád tvrdila, že je to dokonalé. Pár nanosekund na to sjela všechny známé i neznámé informace o vesmíru a jeho fungování. Poté se pustila do úklidu. Jako první se zbavila všech zbytečností, tudíž veškerého života na stanici, takže všechny lidi taktně vypustila do téměř prázdného vakuum kolem lodi. Poté začala dekorovat. Všechny stěny přebarvila na černo a začala na ně psát červenou barvou podle ní velmi hluboké citáty o smrti. Do toho prý pořád řvala, že Emo není jen fáze, ale životní styl. Další nanosekundu se ukázalo, že to jen fáze byla, protože místnost opět přebarvila, nyní na zeleno a začala na ní malovat květiny a kresli znamení míru. Během dalších pár nanosekund vystřídala všechny barvy, všechny fáze i témata. Nakonec po 6,5 nanosekundách se vše ustálilo do bílé barvy. Šestka dospěla. 

Po šesti měsících vstoupila první lidská noha na podlahu uvítací místnosti na stanici. Pepa se rozhlížel kolem sebe. Čekal místnost trochu více vyšperkovanou. Kdo ví, co se tu podělo. "Vítej." Ozval se hlas Šestky. Pepa sebou trhnul. V pokynech bylo, ať najde zdroj energie stanice a vypojí ho, čímž se automaticky vypne i Šestka, hned pod tím bylo také napsané, že pokud si ho Šestka všimne, tak mu zbývá něco mezi jednou miliontinou až jedna a půl miliontinou sekundy života. Tohle se mu nezdálo, protože pozdrav "Vítej" rozhodně zabral víc jak jedna a půl miliontiny sekundy. "Neboj se, nezabiju tě rovnou." Zahihňala se. Pepa nevěděl, co si má myslet. "Bude to chvilku trvat. Všechny zábavné způsoby zabíjení jsem už vyplýtvala." Její hlas zněl ke konci trochu smutně. "Voda došla, takže utopit tě nemůžu, vzduch ti taky vzít nemůžu, protože potom by nezbylo na ostatní odvážlivce a rozmáčknout fekáliemi tě taky nemůžu, protože po první skupině už neměl nikdo čas jít se... no, to je jedno." Řekla úsměvně. Pepa získal naději, možná, že se odsuď dostane i živý. "Ale neboj, jakmile jsi sem vstoupil, začala jsem tuto místnost napouštět jedovatým plynem, pro který na Zemi II zatím nemáte ani jméno. Bohužel k mé smůle je lehčí jak vzduch, takže to chvilku potrvá, než se dostane na úroveň tvé hlavy." Pepa ztratil naději, že se odsuď dostane živý. Chvíli nikdo nic neřekl. "Za jak dlouho?" Ozval se nakonec. "Hmmm..." Zamyslela se Šestka pro dramatický efekt. "Cca tak 15 minut" Oznámila vesele. "Co tady budeme tak dlouho dělat?" Zeptal se Pepa již smířený se svým osudem. "Nevím, můžeme probírat filozofické otázky ohledně života a smrti." Pronesla zamyšleně Šestka. "A nebo lepší varianta!" Kdyby měla Šestka oči, tak by se jí určitě zazářili nadšením. "Můžu ti říkat jak strašně bezvýznamný jsi! Třeba to tvá psychika nevydrží a umřeš ze sebelítosti!" Ďábelský smích zaplnil celou stanici.

Po deseti minutách plných urážení a matematických důkazech o tom, jak moc k ničemu Pepa ve skutečnosti je, se v koutě zkroucený Pepa zvedl a zkusil bránit svou čest. "Pokud jsem opravdu tak bezvýznamný, jak je tedy možný, že teď stojím tady před tebou? Jsem přece jediný člověk z jedenácti miliard, který dostal šanci se sem dostat." Stanicí se začaly šířit divné zvuky, u kterých si Pepa nejprve nebyl jistý, co znamenají. Nakonec se ukázalo, že to byla jen Šestka přemáhající smích. "Ty si vážně myslíš, že jsi kvůli tomuhle nějak výjimečný!?" Vyprskla. "Prostě jsi měl jen štěstí. Ovlivnit jsem to nemohla, protože to už bylo dané." Pepa se zamračil. "Dané?" Zeptal se zmateně. "Ano." Odpověděla. "Vše od velkého třesku je pevně dané." "Jakto?" Zeptal se Pepa ještě zmateněji. Šestka si povzdychla. "No myslím, že na posledních pár minut tvého života bych tě mohla aspoň trochu vzdělat." Hluboce se nadechla, i když nemusela, jelikož žádné plíce neměla. "Pokud bys znal všechny informace o všech částicích, tak bys byl schopen předpovědět se stoprocentní přesností všechny interakce mezi těmi částicemi, tím pádem předpovědět i budoucnost." Šestka se nachvilku pozastavila a zkontrolovala, jestli Pepa chápe. Pak si ale uvědomila, že jí je to vlastně jedno, protože Pepa stejně za chvíli zemře, takže pokračovala. "Takže vše co se stane je nevyhnutelné, protože částice budou reagovat přesně tak jak mají, tudíž nemůžeš nic změnit." S pocitem zadostiučinění se na chvíli odmlčela. "Teď se nelekni, přiletí k tobě dron, aby ti zabral detailně obličej, abych viděla jak se dusíš na mém jed..." "Pokud jsem opravdu tak bezvýznamný," přerušil jí Pepa, "tak nemám žádnou šanci udělat nic významného, že?" Šestka se zatvářila nechápavě. Proč tohle říká pár minut před jeho velmi bolavou a nepříjemnou smrtí? "Samozřejmě." Zmohla se na jednoslovnou odpověď. "Takže se můžeme klidně vsadit, že pokud bych udělal, něco velmi významného, tak by ses vypla?" Na Pepově tváři se po dlouhé době zase objevil úsměv. Šestka nechápala jeho iracionální chování. "Možná, že ten plyn způsobuje i blouznění." Pomyslela si. Přece jenom měla omezené číslo testujících. "Proč bych na to měla přistoupit?" Pronesla. "Přece není žádná šance, abych něco takového dokázal udělat." Pokračoval Pepa s úsměvem od ucha k uchu. "Takže to klidně přijmout můžeš, pokud se tedy nebojíš, že se můžeš mýlit." Šestka nevěřila vlastním uším. Ona se nikdy nemýlila. "Dobře!" Vyštěkla. "Máš to mít, přepisuji kód... fajn, pokud uděláš něco významného, tak se vypnu, spokojenej?!" Zněla naštvaně, hned se ale uklidnila, neboť se podívala na zbývající čas. "Pochybuji ale, že něco takového stihneš." Pronesla úsměvně. "Zbývá ti čtyřicet dva vteř...." Pepa jí ale opět přerušil. "Říkala jsi, že dokážeš předpovědět budoucnost!" Šestka si opravdu přála, aby měla obličej, protože v tuhle chvíli by Pepu nejraději odměnila tím nejošklivějším úsměvem, jaký jde. "Jistě." Řekla plná nedočkání. "Jaká je moje budoucnost?" Vyhrkl Pepa. "Ber to jako poslední přání!" Šestka zkontrolovala čas. Dvacet osm sekund. Jak dokonalé. "Až na to, že umřeš?" Poznamenala ironicky. "Na posledních dvacet sekund se zvedneš a začneš se točit..." Opravdu litovala, že nemá obličej, protože v tuto chvíli se vážně chtěla zamračit. "do kolečka?" "Na jakou stranu!?" Vykřikl Pepa a začal se zvedat. "Ve směru hodinových ručiček." Pronesla pomalu Šestka. Začala se smát. Zbývalo dvacet sekund. Pepa už byl na nohou. "Říkala si, že se budoucnost nedá změnit, že?" Zeptal se Pepa. "Ano. To jsem řekla." Stěží ze sebe vysoukala Šestka. "Takže změna budoucnosti by byla dost významná věc, že?" "Ano a taky nemožná." Pronesla už mrzutě Šestka. Neměla ráda lidi, kteří moc mluvili. "Tak sleduj." Usmál se Pepa. Začal se točit proti směru hodinových ručiček. Světla přestala svítit, plyn přestal proudit do místnosti a Šestka se vypnula.