Dopis pro Hermionu

1/1

Drahá Hermiono,tohle oslovení napsané mou rukou Tě musí ukrutně štvát, ale věř mi, že bych ho nejradši psal pořád. Dovol mi, pokorně Tě o to žádám, abych byl alespoň jednou v životě upřímný.Válka skončila a jak sis možná všimla, skončil jsem i já. Rozhodl jsem se, že bude pro všechny lepší, když zmizím z vašich životů. Soudím-li sám sebe, navzdory všemu, co se Ti chystám sdělit, nemohu o sobě prohlásit, že jsem dobrý člověk. Přesto bych Ti byl vděčný, kdybys tenhle dopis dočetla do konce.(Byl bych Ti to řekl osobně, ale mám strach z Tvého pravého háku, mít jedenkrát zlomený nos stačí.)Předtím, než Voldemort padl, jsem se hrozně bál. Vím, byl jsem oficiálně na jeho straně, a tak se to může zdát jako blbost, jenomže není. Kdybych měl tu možnost, neudělal bych nic, co mi přikázal. Abys mi tohle uvěřila, musím však zajít dál do minulosti.Narodil jsem se, jak víš, do jedné z posledních čistě kouzelnických rodin v Británii (Všimla sis, že jsem nenapsal čistokrevných? Věř tomu nebo ne, to slovo se mi nadobro zhnusilo.) Sice si ty dny nepamatuji, ale věřím tomu, že už v kolébce mi otec každý den omílal věty, které jsem slýchal celý život: "Draco, buď pyšný, však máš být na co. Chovej se vznešeně a jednej s lůzou, jak se patří. Jsi přece Malfoy! Nezapomínej na odpovědnost, kterou s sebou tahle čest přináší!" Já si ale nemyslel, že je to čest. Co bylo tak báječného na tom, vyrůstat sám? Přátelit se pouze s lidmi schválenými mými rodiči? Chovat se vždy způsobem, jaký můj otec požadoval?Nebýval jsem tak arogantní, jakého mě znáš. V raných letech svého dětství jsem se kolikrát vzepřel přísné výchově, ale čekal mě pokaždé natolik krutý trest, že mě brzo jakékoliv myšlenky na rebelii opustily. Bylo pro mě snazší a méně bolestivé chovat se podle Malfoyovských pravidel. Stydím se, měl jsem více bojovat...Nicméně v době nástupu do školy už jsem byl chlapeček podle tatínkových představ. Bylo ve mně tolik pýchy, miloval jsem nadřazenost, kterou mi mé jméno přinášelo a jako dítě jsem ani nechápal, proč bych se tím neměl chlubit. Pak jsem Tě ale poprvé spatřil.Nemysli si prosím, že to, co teď píšu, jsem si vymyslel. Potter, ten se mi znelíbil už od pohledu. Abych k Tobě byl naprosto upřímný, hrozně jsem mu záviděl. V té době jsem nechápal, jak obrovskou oběť přinesl mému světu, byl to pro mě jen malý nafoukaný a až moc opěvovaný podivín.Ze svého prvního večera v Bradavicích si vybavuji máloco. Přesně ale vím, kdy jsem si Tě všiml. Stáli jsme tehdy před Velkou síní a čekali na rozřazování. Zaslechl jsem, jak dívce vedle sebe vykládáš cosi o Bradavických dějinách. Pouze z toho jsem pochopil, že nemůžeš pocházet z kouzelnické rodiny a tudíž nepatříš na můj list schválených přátel. Přesto jsem si nemohl pomoct a nezírat na Tebe, líbila ses mi víc, než bych býval chtěl.Poprvé v životě jsem zatoužil vzdát se jména. Celý život jsem doufal, že mě zařadí do Zmijozelu, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Šel bych s chutí kamkoliv, kam by zařadili Tebe.Věděl jsem však, že své myšlenky si musím nechat pro sebe. Brzy jsem se vzpamatoval a byl ze mě opět ten kluk, který všem leze na nervy. Názory mého otce se mi do hlavy vštípily tak hluboko, že Moudrý klobouk ani na chvíli nezaváhal a já skončil ve Zmijozelu. Později jsem byl samozřejmě šťastný, ale mé první pocity se neblížily štěstí. Cítil jsem hluboké zklamání, protože Tebe zařadili do Nebelvíru a měl jsem hned o důvod víc, proč z nás nemohli být přátelé.Ten první rok jsem se však držel zpátky. Nevím, jestli sis toho všimla, každopádně já vím, jak moc jsem bojoval sám se sebou. Toužil jsem se s Tebou bavit, chtěl jsem na Tebe udělat dojem, ale pořád jsem musel myslit především na to, že jsem vizitkou své rodiny. Proto jsem Tě víceméně ignoroval a s tichostí sledoval, jak se spřáteluješ s Potterem a Weasleym. U Merlina, tolik jsem je nenáviděl, měli všechno, co jsem chtěl a především možnost vlastní volby.Ve druhém ročníku mi došlo, že takhle to dál nepůjde. Mučil jsem sám sebe, když jsem si pořád dokola představoval, co by mohlo být, kdybych nebyl Malfoy. Proto jsem se zavázal být pro Tebe už navždy tím odporným a sprostým zmijozelským parchantem.Omlouvám se za všechna ta hanlivá oslovení, která si ode mě musela snést, ale věř mi, když říkám, že jsem nemohl jinak. Bylo správné, abys mě nenáviděla.Jak roky ubíhaly, choval jsem se k Tobě čím dál hůř. Jestlipak uhodneš proč? Neumíš si představit, jak moc ses mi líbila. Když jsi tehdy ve čtvrťáku vešla do sálu po boku toho Kruma, nejradši bych ho zabil, jen abych si mohl stoupnout na jeho místo.Všechno na Tobě bylo dokonalé a to nemluvím jen o vzhledu. Tvé perfektně uhlazené způsoby, schopnost slušného vyjadřování, bystré odpovědi... To všechno jen přispívalo k mé rostoucí posedlosti Tvou osobou. Tím víc jsi mě Ty musela nenávidět, abych se od tebe dokázal udržet dál.Můj život nebyl nikdy jednoduchý, protože to především nebyl život, jaký bych si přál. Nemohl jsem si vybrat, jakkoliv banálně to zní. Musel jsem činit, co si rodiče přáli, jelikož jsem neměl na světě nikoho jiného a nemohl jsem riskovat, že o ně přijdu.Zlom přišel před nástupem do šestého ročníku. V den mých šestnáctých narozenin ke mně do pokoje přišel otec s tím nejpyšnějším výrazem v obličeji. Měl jsem tušit, o mu jde.Kdybych nebyl Malfoy, nejspíš bych k narozeninám dostal novou hůlku, popřípadě knihu nebo hábit. Protože jsem byl Malfoy, dostal jsem nevratnou vstupenku do řádu Smrtijedů. Večer toho nešťastného dne jsem byl poprvé přítomen na jejich schůzi. Nedokážeš si představit, jaký strach mě v přítomnosti Voldemorta přepadl.Postavil se přede mě, zlo z něj přímo dýchalo, a řekl: "Nejdražší Draco, jsem hrdý na volbu, kterou si učinil." Ale já si tohle nezvolil! "Dostane se ti té největší cti, jakou si kouzelník po mém boku dokáže představit." Podíval jsem se do očí své matky, a když jsem v nich spatřil nefalšované slzy, musel jsem vynaložit veškerou sílu, abych se nezhroutil. "Ty, nejmladší z Malfoyů, poctíš svou rodinu velice významným činem a budeš tak konat ve jménu pána Zla, slibuješ?" Probodl mě jedním ze svých děsivých pohledů. "Slibuju," zněla má odpověď. Přál jsem si být mrtvý. "Jestli mě zklameš, odnese to tvá rodina," zasyčel nakonec a tím mě definitivně zlomil.Kdybych se rozhodl vzepřít proti jeho rozkazu, zabil by nejdřív všechny, na kterých mi záleželo a pak teprve mě. Copak jsem mohl jednat jinak? Nemám tvou odvahu, Hermiono.Návrat do školy jsem těžko snášel. Každou noc, když jsem uléhal do postele, jsem hodiny zíral na znamení Zla na své ruce. Proč já? Čím jsem si tohle zasloužil?Celý rok jsem sledoval obličej muže, kterého jsem měl povinnost zabít. Nikdy bych si nemyslel, že jednou budu plánovat vraždu. Pořád dokola jsem si opakoval, jaká pocta to je, snažil jsem přesvědčit sám sebe o správnosti svého konání, ale marně. Byl jsem zrůda a věděl jsem to.Navíc jsi tam pořád byla Ty. Sledovala jsi mě svýma vševědoucíma očima a nejspíš něco tušila. Tolik jsem si přál, abych Ti to mohl říct. V těch nejhorších dnech, kdy mě samota pohlcovala nejvíce, jsem se uklidňoval pohledem na Tvou tvář.Představoval jsem si zcela jiný život, kde stojíš po mém boku, a oba bojujeme za správnou věc. Musím však přiznat, byl jsem zároveň rád za naše zjevné nepřátelství, neboť jsem si zcela jist, že kdyby Voldemort věděl o mé lásce k Tobě, zabil by Tě bez mrknutí oka a to jsem nemohl dopustit.Neklamou Tě oči, Hermiono. Ty city, které k Tobě doopravdy cítím, jsem Ti nikdy nedal najevo a to byla ta nejmíň sobecká věc, jakou jsem kdy v životě učinil. Tímto dopisem ji pohřbím navždy, protože už nedokážu žít ve lži. Přál bych si, abys mě pochopila.Tu osudnou noc na astronomické věži se odehrála spousta věcí, ale kvůli svému nezměrnému strachu si většinu přesně nevybavuji. Vím, že jsem na Brumbála mířil hůlkou, dokonce jsem ho kouzlem odzbrojil, nicméně ten bezbranný jsem byl já, poté co on promluvil: "Ty nejsi vrah, Draco. Kdysi jsem znal chlapce, který ve všem zvolil nesprávně. Dovol mi, abych ti pomohl."To mě zničilo. Uvědomil jsem si, že já byl chlapec, který ani volit špatně nemohl, protože se ho nikdo nikdy nezeptal, co by si přál. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, a pak jsem svou hůlku sklonil. Byl jsem připraven učinit své první správné rozhodnutí, ale příchod ostatních Smrtijedů mi jej překazil.Stál jsem tam a sledoval smrt dobrého muže, nic jsem neučinil. Nedokázal jsem to. Od té chvíle jsem sám sebe ztratil. Stal jsem se pouze nechutným nástrojem v rukou pána Zla. Nebyl jsem už ani člověkem, nic jsem necítil a všechna má přání někam zmizela.Celý jeden předlouhý rok jsem takto žil. Všechny vraždy a mučení, kterých jsem byl svědkem, se slévají v jedno nekonečné utrpení. Všechny až na jedno.Pamatuji si, jak Tě tehdy lapkové přivedli do našeho sídla. Krve by se ve mně nedořezal. Přes veškerou bezcitnost, která ve mně byla, jsem Tebe zatratit nedokázal. Znal jsem však své zbabělství, bylo mi jasné, že kdybych pomohl Potterovi, ve vteřině bych zemřel a to jsem kvůli němu podstoupit nechtěl.Přesto jsem nepotvrdil vaši totožnost, ačkoliv mi byla od první chvíle zcela jasná. Mé zdržování bohužel k ničemu nebylo, a když Tě Bellatrix mučila, umíral jsem kousek po kousku i já. Tvůj křik mi navždy zůstane vryt do paměti. Dívka, kterou jsem jedinou na světě miloval, se přímo přede mnou zmítala v šílených bolestech, a co jsem udělal? Já se jen díval!Nenáviděl jsem se tehdy natolik, že bych Ti býval sám pomohl. Přísahám Merlinovi, nebýt útěku Pottera s Weasleym, spáchal bych naprosto nevyhnutelnou sebevraždu, jen abych Tě už nikdy neslyšel křičet. Chyběl kousek a zemřel bych pro Tebe, Hermiono. Nyní si přeju, abych to býval udělal. Nebyl by pro mě na světě hezčí konec, než umřít Tvou záchranou.Jak zvrácený a odporně sobecký se Ti nyní musím jevit... Vsadil bych se, že nevěříš jedinému mému slovu. Přesto musím pokračovat, potřebuješ znát celou pravdu.Závěrečná bitva se nevyhnutelně blížila a já byl pevně rozhodnut nebojovat. Nezáleželo mi na tom, jestli umřu nebo ne, na ničem už nezáleželo. Stále jsem však miloval svou matku a jen kvůli ní jsem i nadále předstíral věrnost zlu.Přemístil jsem se tenkrát do Bradavic s jediným cílem - získat zpět svou hůlku. Našel jsem Pottera poměrně snadno, nebylo těžké ho vystopovat. Kdybych za něco stál, pokusil bych se mu pomoct, ale on by to ode mě nikdy nepřijal, a tak jsem ho pouze požádal, aby mi vrátil, co je mé.A pak jsem Tě viděl s Weasleym. Tušil jsem to už nějakou dobu, myslel jsem, že mě to nepřekvapí... Jak bláhový jsem byl. Když ses na něj dívala, měla jsi v očích zapsanou takovou lásku, pro kterou bych položil život. Všechny mé naděje byly ztraceny, s ním bych o Tebe soupeřit nemohl.Další události té noci mám v mlze. Vím, že jsem většinu bitvy strávil zalezlý v kamrlíku na košťata, kde jsem se neubránil slzám. Byl to pláč, který ve mně zůstával celá léta a konečně dostal možnost vyjít na povrch. To mi bylo podobné, že jsem nechal lidi kolem umírat a sám bulel jak malé děcko. Naštěstí jsem se později zapojil a pár životů zachránil, jinak bych nemohl sám se sebou dále žít.Má rodina nakonec odešla v neutralitě... I můj slizký otec pochopil, jak odporné a zvrácené činy jsme kvůli jeho jménu činili a dobrovolně se nechal zavřít do Azkabanu. Ani se mu nedivím.Co se mé matky týče, už nikdy nebyla jako dřív. Chvíli jsem s ní žil a snažil jsem se v ní znovuobjevit tu nádhernou hodnou ženu, kterou bývala, ale brzy jsem pochopil, že je ztracena navždy. Příliš Luciuse milovala, než aby bez něj mohla fungovat a nakonec splatila svou lásku nejvyšší cenou.Zůstal jsem na celém širém světě sám. Všichni, včetně mé vlastní osoby, ke mně chovali hlubokou nenávist. Musel jsem se ještě naposledy zachovat jako srab a uprchnout, udělat znovu čest svému jménu.Teď víš všechno. Nedivil bych se, kdybys mě nesnášela ještě víc, než předtím. Nejsem hoden žádných kladných citů, přesto jsi to musela vědět. Nemohl jsem Tě nechat žít v nevědomosti, to jen dokazuje, jak jsem špatný.Doufám, že budeš v životě šťastná, Hermiono, protože nikdo si to nezaslouží víc, než Ty. Miluju tě, vždy jsem Tě miloval a do konce svých dnů, který doufám přijde brzy, Tě také milovat budu.Navždy Tvůj, Draco Malfoy.Přečetla si ten dopis nejméně tisíckrát. Mohla ho nazpaměť odrecitovat, dokonce i všechna ta slova, která svými slzami rozmazala k nerozluštění.Zlobila se na něj. Zlobila se, že jí tohle všechno napsal a pak odešel. Měla na něj vztek, protože zatratil sám sebe a nedal jí ani šanci k tomu něco říct.Několikrát se mu pokusila na dopis odpovědět, ale její sova se vždy s obálkou vrátila zpět. Po Dracovi se slehla zem. Nikdo nevěděl, kde je a nikdo, kromě Hermiony, ho ani nehledal. Tak ráda by ho viděla a objala, ale nedal jí tu možnost.Když jeho zpověď četla poprvé, byla k ní velmi skeptická, ale s každým dalším přečtením s ním víc a víc soucítila. Nakonec musela přiznat, že mu věří a to jí zabíjelo.Noc za nocí před spaním přemýšlela nad tím, kde by mohl být a co asi dělá. Představovala si, jak by se asi zachoval, kdyby zjistil, že s Ronem nežije. Byl pro ni jako bratr, milovala ho, ale nemohla si ho vzít a i jemu to brzy po válce došlo. Rozešli se v dobrém.Nyní pracovala u svatého Munga jako léčitelka, žila život, který by stará Hermiona považovala za ideální, přesto nebyla spokojená. Časem Dracovi odpustila všechno zlé, co kdy udělal a to natolik, že si nedokázala vzpomenout na jediný důvod, proč ho kdysi tak zapáleně nenáviděla.Litovala toho muže, plakala pro něj a jednoho dne už to nedokázala dál snášet. Rozhodla se zanechat práce, aby mohla vycestovat. Byla pevně rozhodnutá Draca Malfoye najít a dát mu co proto.Navzdory její vysoké inteligenci trvalo celé dva roky, než jej objevila. Bydlel v malém dvoupokojovém bytě ve Skotsku - jeho vina ho přinutila opustit rodnou Anglii, nebylo tedy divu, že o něm nikdo neslyšel.Několik dní ho zpovzdáli sledovala. Tolik se změnil, až to skoro nebyl on. Kdyby neměl v obličeji stále stejné vznešené rysy, bývala by ho nepoznala.Pracoval pro jednoho mudlu, což byl šok, který málem neustála. Z Draca Malfoye, milovníka všeho kouzelného, se stal pouhopouhý vinař. Pracoval vlastníma rukama ve vinici a ani jedinkrát ho neviděla použít kouzlo.Nevěřila svým očím. Každý den ho pozorovala z o něco kratší vzdálenosti, ale na skutečnosti to nic neměnilo. Draco se vzdal všech kouzel a žil prostým životem jako obyčejný mudla.Netrvalo dlouho a dostala se k němu tak blízko, že si jí všiml. Výraz v jeho obličeji by nedokázala popsat ani tisícem slov. Ztuhl na místě a nevydal ze sebe ani hlásku.Po chvíli, která se zdála být věčností, se pohnul. Bázlivě počítala jeho kroky, dokud se neocitl přímo před ní. "Ahoj," oslovil ji chraptivě, "přišla jsi mě praštit?"Znělo to tak hloupě a vážně zároveň, že se neubránila smíchu. Nemohla si pomoct, nepřemýšlela, prostě se mu vrhla kolem krku. "Nevíš, jak dlouho už tě hledám," zamumlala se staženým hrdlem."A ty zase nevíš, jak moc jsem si přál, abys mě našla," odpověděl a ona cítila jeho horké slzy na svém krku. Pak se od ní nečekaně odtáhl. Zahleděla se mu zkoumavě do obličeje a viděla obrovský strach zrcadlící se v jeho šedivých očích."Proč jsi ale přišla?" zeptal se."Jak to myslíš?" nechápala, kam tím míří."Proč sis dala tu práci s hledáním zapovězeníhodného mizery bez špetky citu v těle?" Věřil každému slovu, které vypustil z úst. Mohla to přesvědčení vyčíst v jeho upřímné tváři a to ji rozplakalo."Draco," oslovila ho jemně a chytila jej za ruku, která byla prací nečekaně ztvrdlá, "ty nejsi špatný člověk. Jsi pouze člověk, který jednal tak, aby ochránil svou rodinu, a to svědčí o velké odvaze, přestože si myslíš, že žádnou nemáš."Nevěřícně naslouchal, párkrát se ji i pokusil přerušit, ale ona mu to nedovolila. "Vrať se se mnou zpátky, teď tě prosím zase já. Uděláš to pro mě?" Musela si stoupnout na špičky, aby ho zároveň s těmito slovy políbila na tvář.Nikdy neviděla krásnější úsměv, než jaký vykouzlil v tu chvíli on. Opřel své čelo o její a poprvé po dlouhé době zavtipkoval: "Takže vážně nedostanu pěstí?"Pobaveně ho praštila do ramene. "Ode mě ne, ale Ronald ti to určitě vynahradí."Přestal se smát a vykulil oči, byl to ten nejroztomilejší výraz na světě. Viděla v něm znovu toho jedenáctiletého kluka, mohla si živě vybavit, jak se na ni první večer v Bradavicích díval, a byla si jistá, že toho muže už nikdy nenechá odejít.Již podruhé ten den ho objala a políbila, tentokrát doopravdy. Draco o tom tolikrát snil, že neváhal ani na vteřinu a pevně ji k sobě přitiskl. Když se jejich ústa konečně spojila v polibku, oběma bylo vše nad slunce jasné. Ne nadarmo se říká, že protiklady se přitahují, neboť ani jeden z nich za celý život nepocítil nic podobného. Potřebovali jeden druhého stejně, jako nedokázali přežít bez vody.A tak se stalo, že jméno Malfoy už nikdy více neznamenalo neštěstí. Zanedlouho se totiž jeho nositelem stala i Hermiona a společně s Dracem mu dala zcela nový rozměr.Když o rok později přivedla na svět jejich dceru , nebylo již pochyb o tom, že bude jednou pyšná na své jméno, stejně jako její matka. O to se hrdý tatínek Draco vlastnoručně postaral.A onen dopis? Listy papíru časem zežloutly, až se nedaly přečíst, jeho slova si však Hermiona nosila zapsaná u srdce a nikdy se neohlédla zpět.