POTOMEK Počátek

Kapitola 6. Sklepení

,,No vážně, jak oživit něco co je po smrti, to nedává smysl." Zamrmlala a její hlas se letmo odrážel od ledových temných stěn chodby hradu. Připadalo jí, jakoby se stíny houpaly s ní a sledovaly ji.

Pokračovala chodbami až narazila na velké schodiště. Schodiště co pokračovalo dolů.... Dolů do jisté černé temnoty, stejné temnoty, jako když odcházela pryč z ředitelny. Zastavila se a zamrzlá na místě jak rampouch. Přemýšlela, jestli tam dolů jít.... Něco jí tam vábilo, ale zároveň odrazovalo... Zakroutila hlavou a vyšla dál. Udělala však pár kroků a zastavila se znovu. Ovládla ji zvědavost. Seč tmy neměla zrovna v lásce, možná tam najde něco, co by ji mohlo pomoci. A tak dlouze vydechla, otočila se a vrátila se zpátky před schodiště. Krátce na něj pohlédla a vydala se do černé tmy.

Našlapovala opatrně a její kroky se letmo ozývaly po kamenných schodech, po kterých kráčela dolů. Lucerna ji chabě svítila slabým plamenem ze svíčky na cestu. Sotva viděla pod nohou schod. Má stěnách byly vyhaslé louče a matné obrysy rámů z obrazů které tam kdysi visely, a teď leží prázdná plátna na zemi u zdí.

Po chvíli Ignis došla na konec schodů. Nasucho polkla. Byla tam obrovská tma. Ignis nakrátko pocítila osten strachu a nervozity. Znovu se dlouze nadechla a pak vydechla. Vydala se vpřed. Sice pomalu ale vydala.

Kráčela temnou chudobou, kdy i ta nejvěrnější noc nemá tak sytý černý plášť, aby dokázala být tak temná jako tato temnota. Byla jako černý samet. Nepropustná a zároveň podivně jemná. U nohou se jí dělala malý mlžný pás. Byla v podzemí o tom nebylo pochyb. Cítila chlad na konečcích prstů co svíraly kulaté držadlo lucerny. Sem tam se objevil starý gobelín co byl ověnčený dlouhými pavučinami. Sem tam se objevil dlouhý tmavý závěs. Nedokázala rozeznat barvu. Byl tak tmavý...

Ignis došla k jedněm dveřím, kterých by si ani nevšimla, kdyby si nevšimla malého napíšu má dveřích.

Kabinet profesora Lektvarů

Severus Snape

Ignis přišla opatrně ke dveřím a prohlédla si je nakrátko. Byly staré, dřevěné. Snad i za středověku ještě. Pak odhodlaně vzala za kulaté madlo a otevřela dveře do prostorného kabinetu. Bylo kruhového obrysu, kdy po stranách byly ještě další dveře. U zdí byly staré dřevěné skříně s prosklennými dveřmi. Ve skříni byly lahve různých velikostí a tlouštěk. Byly podivně zašlé, špinavé, snad i látka co je v nich vypadala podivně... divně. Ignis problesklo hlavou že by tam asi mohl být alkohol či jiné tekutiny. Po chvíli kdy přistoupila k pár skříním s podobnými obsahy, v dalších skříní už byly i velké sklenice, tak znovu usoudila že asi to nebude úplně pravda.

,,Fuj... Jak dlouho to tady hnije ?" zamrmlala si pro sebe znechuceně Ignis, potom co viděla v jedné nádobě velké černé chuchvalce, po krátké úvaze se z toho vyklubali krysí srdce. Ve vedlejší nádobě zase byly jazyky a v další opodál zase mrtví pavouci. Ignis se zachvěla a radši nechala prohlížení si vitrín a přešla radši k pracovnímu stolu. Pera pokrytá pavučinami, staré listiny, zhaslé staré svícny pokryté prachem a pavučinami, okolo mrtví pavoučci. Staré křeslo které bylo v ještě víc dezolátním stavu, než křesla z ředitelny. Potrhaná koženka na povrchu, ošoupané boky a záď, vybledlá barva látky. Místnost byla tmavá a temná. Matné světlo z lucerničky dělalo na krčcích zkumavek a lahviček pokroucená světla a stíny co vypadali jako znetvořená těla tvorů s očima.

Ignis se to snažila všechno ignorovat. Děsilo ji to a neměla tohle hraní si na světlo a stíny ráda. Seč za to ta lucernička nemohla. Prohrábla se opatrně stolem aby na ni nic ze šuplíku nevyskočilo v domnění jí sežrat obličej a vysrkat mozek z hlavy. Asi přeháněla.

,,jestli tu bude něco s touhou mi to udělat, tak by mi sotva kdo mohl pomoct." zašklebila se kysele nad tou představou. Jakmile prohledala stůl, přešla k ostrůvku kde byly dané nádobky, kotlíky a další věci.

,, Přesná příprava na lektvary" uchechtla se nad tou obří sadou zkumavek. Některé byly plné a nadepsané se štítkem. Ignis jednu lahvičku vzala a prohlédla si ji. Tmavé rudá tekutina s matnými žilkami . Vypadala poněkud zašle. Očmoudle, aby mohla říct pravdu. Koukla na štítek co tam bylo napsané.

,,Výbušný lektvar.
Upozornění: před použitím zatřepte a zahoďte jej. Čím je letkvar starší, tím je nebezpečnější. Opatrně s ním zacházejte"

,, Heh. Není nad dobré upozornění. To by se mi mohlo hodit. Až mi něco bude chtít ten mozek sežrat, nebo mě bude něco honit." uchechtla se pro sebe Ignis a vzala si ještě další tři lahvičky. Dala si dvě do kapsy u kabátu a třetí dala do batohu do postranní kapsy. Vzala si další lektvary co by se jí mohly hodit podle názvu. A to lektvar neviditelnosti, dokrvující lektvar a kostirost. Nebylo to tak těžké si představit co ten jednotlivý lektvar dělal. Lektvar neviditelnosti, zřejmě vás učiní neviditelným. Dokrvující lektvar,.. zřejmě vám dodá krev když jste jí mnoho ztratily a kostirost na... Zřejmě to je na zlomené kosti. ignis si vzala potřebné věci a po zbytku prohlídnutí místnosti, kdy už nebylo na co moc koukat, tak se rozhodla odejít. Lucernu měla u sebe. Vyšla ven z kabinetu muže, kterého měla za úkol najít a oživit ho. Zavřela pomalu dveře které se se zavrznutím přibouchly.

Ignis sotva udělala jeden krok, měla pocit že není v chodbě sama. Jakoby ji někdo v tom matném světle lucerny někdo pozoroval. Avšak kolem bylo tíživé ticho a tma, krom malého kolečka, co vrhala lucerna. Pomalu se otáčela kolem sebe a zkoumala okolí. Opravdu nic neslyšela. A tak radši vyšla směrem, kterým sem přišla avšak tíživý a nedýchatelný pocit že ji někdo sleduje jí nedal možnost se nadechnout. Něco tu bylo špatně... Něco tu bylo špatně protože ten závěs nebyl odhrnutý, a kolem nebylo tolik pavučin a pokud Ignis nebyla slepá, rozhodně ns zemi nebyly dlouhé dotekové chloupky.

Ignis se strnule zastavila a podívala se na odhrnutý starý závěs. Někdo s ním pohybovat. Ale tady nikdo nebyl... Leda kdyby to nebyla otázka na ,,kdo"... ale ,,co"... Takže správná otázka zní...

Co odhrnulo ten závěs ?