The fox

Barva slunečnic

Po celé rezidenci Woodsových se linul zvuk hvízdající varné konvice spolu s vůní čerstvě namleté arabské kávy. Skrz noblesné záclony s bíle šitými ornamenty profukoval mrazivý ranní vítr. Příjemné jitro. Sluneční paprsky ji letmo hladily po tváři, když zvuk konvice ustal a po celém domě se ozval nepříjemně vysoký hlas slečny Montgomeryové: 

 „Andorooo! Okamžitě sem pojď!" 

V tu chvíli otevřela oči, pootočila hlavu, aby viděla, kolik je hodin. Nestihla se ani rozhlédnout po místnosti, když se ozvalo: 

 „Řekla jsem, okamžitě!" 

Dívka protočila panenky, ale nic neříkala, bylo to pro ni totiž ráno jako každé jiné. Posadila se na obrovskou postel. Podlaha z mramoru byla stejně chladná jako ona sama. Oblékla si saténový župánek a tiše s kapkou elegance sešla schody. V kuchyni stála slečna Montgomeryová v purpurové košili, černé upnuté sukni. Hned dívku probodla pohledem. Posadila se ke stolu a pozorovala, jak Andora nalévá kávu. 

„Prosím," špitla a položila porcelánový hrnek s podšálkem na stůl před ni. 

 „Hmmm, řekni mi Andoro, co je to za chování, že přijdeš do místnosti a nikomu neřekneš dobré ráno?" vysekla Montgomeryová povýšením hlasem. 

  „Nikomu? Jsi tu jen ty."Montgomeryová nadzvedla obočí a pozorovala, jak děvče otevírá skleněné dveře, a poté se usazuje na terase s šálkem v ruce do křesla a z župánku vytáhla krabičku cigaret. Jednu zapálila a v odraze jejích očí, aspoň na chvíli, opět vzplál ten oheň, jenže sirka dohasla a z žáru vášně se opět stal chlad. Odklepla si do keramického popelníku, když si všimla vázy plné slunečnic. Pozorovala kvítky květiny . 

„Má drahá... Pomoz mi se posadit, prosím." řekla stařenka s úsměvem a podala jí ruku. 

„Jsou krásné, že?" otázala se žena. 

„Ano..." sklopila dívka hlavu 

„Ale jak to můžeš vědět, když je nevidíš?" 

 „To, že je nemůžu vidět, neznamená, že nemůžu cítit jejich krásu. I u tebe tomu tak je, má drahá. Neviděla jsem nikdy tvou tvář, ale přesto vím, že jsi nádherná. Krásu mnohdy nemusíme vidět, ale třeba i slyšet nebo jen cítit její vůni. Něco je krásné zevnějškem a něco je zase krásné uvnitř, málokdy je tomu tak v obou případech. Přesně jako u tahle slunečnice, srdíčko." Usmála se, ale Andora sklopila hlavu 

 „Vždyť je to jenom obyčejná kytka." odsekla ji, zvedla se a chtěla odejít, nakonec se však otočila. Potom se na babičku znovu podívala, usrkla kávy a zapálila si další cigaretu.

Nechápala, jak může babička Christina vidět svět tak krásně, když je ve skutečnosti tak prázdný. Každé ráno v zahradním altánku, obklopena květinami, dívala se vstříc východu zlatavého slunce, vnímala ty krásy, jak ona tomu říkávala, aniž by je někdy mohla vidět. Narodila se jako zdravé miminko do bohaté a vysoce postavené rodiny, jenže ve třech měsících života přišla o zrak. Po letech i ti nejlepší doktoři po celém světě ztratili naději maličké Christině zrak vrátit.

  „Jak můžeš vnímat svět jako něco krásného? Když takový není." zeptala se Andora nesměle stařenky, ale ta jen pootočila hlavu a tiše špitla: 

 „Možná právě pro to, že ho nevidím, srdíčko." 

 Z klidu je vytrhla slečna Montgomeryová klopýtající na vysokých podpatcích. 

„Christino, přišla pozvánka na svatbu Miriam Austenové a Jacoba Hudsona. A ty, neměla jsi už být dávno ve škole?" osopila se na Andoru.Ta se nadechla, aby jí mohla úder vrátit, ale jejich oční kontakt s úsměvem přerušila Christina. 

„Nech to nebohé děvče, Claro." 

„To tedy ne! Vydupala si studium v obyčejné školy místo té domácí, kterou jsme jí nabízeli," řekla a dupla podpatkem lodičky od Jimmyho Chooa. Vypadala v té chvíli jako naštvaný křeček. Andora se ladně zvedla a s šálkem kávy jemně prošla kolem ní se slovy: 

 „Jsi jako malé dítě, uřvané a otravné." Ale Montgomeryová se na ni otočila s vyběhlou žilkou na čele a větou: 

„Jak to semnou mluvíš?! Tvůj otec si mě vzal, tudíž bys mi měla říkat matko a respektovat moji autoritu. Takhle se mnou holčičko jednat nebudeš!" 

 „Ty nejsi moje máma! A ani ji nikdy nenahradíš. Snažíš se mě vychovávat, ale očividně si vedeš dobře, mám pravdu?" vykřikla na ni. 

„Máš pravdu, vychovávat psychopata, jako jsi ty, není jednoduché a taky nezapomeň...", nestihla doříct větu, Christina ji přerušila a stiskla ruku. 

 „To stačí," ukončila jejich spor, i když moc dobře věděla, že se zanedlouho bude opakovat.