Rozpolcení ✔️

Kapitola 1

Poznámka autorky: V příběhu se vyskytuje Levandule Brownová, její smrt jsem si uvědomila až později. Nechtěla jsem to už přepisovat. 

Draco

„Přidej, Draco!" zahaleká Daphne rozkoší a zatne mi nehty do ramenou.

Vyjdu jí vstříc, což má za následek, že skoro už bude. Mělce dýchá a její modré oči odstínu rozbouřeného oceánu má otevřené dokořán. Naposledy přirazím a sesunu se na ni. Tak to by bylo. Slezu z ní a vylezu z postele.

Nevěnuju jí žádný pohled a vydám se ke skříni. „Vyjdi zase zadním vchodem, nechci, aby tě tu někdo viděl," poručím jí chladně. Natáhnu na sebe čisté tepláky a tričko. Přejdu k zrcadlu a upravím si své vlasy.

Daphne se ale nemá k odchodu. Proto se na ni otočím. Dlouhé, zlatovlasé vlasy má rozcuchané, ale i tak vypadá nádherně. Mramorová pleť jí krásně kontrastuje s jejím plnými rty, které vyzývají k polibku. Je kurevsky krásná. A nezaslouží si, že ji tak využívám. Ale jinak to prostě neumím, a jí to nevadí. Nebo si to alespoň myslím.

Líně se protáhne. A pohled stočí ke mně. Skousne si ret a z jejích očí poznám, že by si dala ještě jedno kolo. Podívám se na hodinky. Je něco málo po šesté. Nemůžu to riskovat, že ji tady někdo uvidí.

„Užil jsem si, už tě k ničemu nepotřebuji. Až zase na tebe dostanu chuť, tak ti pošlu sovu," řeku pevným hlasem a neuhnu pohledem, když jí v očích spatřím bolest. Chovám se k ní jako ke kusu hadru, vím to moc dobře, ale takový prostě jsem.

„Napadlo mě..."

Musím jí skočit do řeči, protože vím, co ji zase napadlo. Chce mě pozvat na rodinnou večeři. Myslel jsem, že chápe termín šukat jenom bez citů. Ale asi jsem se spletl. „Na něčem jsme se domluvili, Daphne. Pokud ti něco vadí, tak to můžeme ukončit, nestojím o nějaké citové výlevy." Merline, já jsem fakt sráč.

Trhne sebou a uhne pohledem. „Dobře. Až se zase budeš chtít setkat, tak mi napiš," povzdechne si poraženecky, a já pořád nedokážu, proč zrovna ona, která je tak kurevsky sexy, že by mohla mít koho jen bude chtít, se tahá se mnou, Dracem Malfoyem, bývalým Smrtijedem, který v čarodějném světě ztratil vysoké postavení. Trpím za chyby mého otce, ale sám taky na tom nesu nějakou tu vinu.

Vyjdu z pokoje na chodbu, zda uslyším rodiče, ale všude ticho, proto Daphne ukážu, že může potichu jít. Doprovodím jí k zadnímu vchodu a počkám, až dojde nakonec našeho pozemku, kde se přemístí pryč.

„Daphne mám ráda," uslyším za sebou.

Leknu se a málem dostanu infarkt. Zavřu oči a uklidním mé splašené srdce. „Mami! Kolikrát jsem ti říkal, ať mě nelekáš."

Otočím se k ní. Blonďaté vlasy má rozpuštěné, sjíždí mě přísným pohledem. Rozejde se do jídelny, kde se usadí a napije se čaje.

„Kolikrát jsem ti říkala, ať ty holky nevyužíváš? Víš, jak jí musí být? Greengrassovi patří mezi smetánku, a ty Daphne a Astorii využíváš jako nějaké lehké holky! Nestačí ti, že jsme většině čarodějů k smíchu? Že námi opovrhují?"

Zakoulím očima. Já si nevymyslel, že se přidáme k Voldemortovi, že mu propůjčíme naše sídlo, a že jeho prohra nás bude stát veškerou naši hrdost.

„Na užívání si není nic špatného. Nic ti do toho není."

Mamka se zvedne a vlepí mi facku. Chytnu se za levou část obličeje, která mi teď pulzuje. „Na užívání není nic špatného, to máš pravdu, ale jde o to, jak si užíváš. A pokud si užíváš s děvčaty z jednoho váženého aristokratického rodu, tak mi do toho je hodně. Stačí už tak, že se na nás dívají skrz prsty. Umíš si představit ten povyk, kdyby se to někdo dozvěděl?"

Hrdě vystrčím bradu, když si sedne zpátky na své místo. „Takže bys byla šťastnější, kdybych si sem vodil holky z mudlovských rodin?" Uchechtnu se, když se zatváří, jako by viděla nějaký odporný hmyz. „Nemyslím si."

Rozevře si noviny, které před ní postavil domácí skřítek a dělá, že mě před chvíli neuhodila, že jsme nikdy nevedli tento rozhovor. „Přišel dopis z ministerstva," oznámí a ukáže na psaní na stole. „Příští týden ti začíná škola."

„Nechci tam."

„Je to jedna z podmínek Ministerstva kouzel, že nás nezavřou do Azkabanu. Plno jiných takové štěstí nemělo."

Spíš nenapráskali všechno, co mohli. Tohle ale matce neřeknu, jen přikývnu a zakousnu se do toastu.

Hermiona

Ze spaní mě vyruší Ronovo zachrápání. Povzdechnu si, už neusnu. Proto potichu vylezu z postele a protáhnu se. Pět hodin. Mohla jsem spát ještě dvě hodiny. Přejdu k psacímu stolu a sednu si na dřevěnou židli. Do rukou vezmu fotku, kde se do fotoaparátu usmívám s mými rodiči.

Moji rodiče. Téma, kterému se vyhýbám. Téma, které tak moc bolí, že to není ani možné. Abych naše uchránila před zlobou Voldemorta, musela jsem jim vymazat paměť. Odstěhovali se do Austrálie, a to je jediná informace, kterou o nich vím. Doufám, že jsou šťastní a zdraví. Jednoho dne je vyhledám, ale nemám teď čas a docela se bojím. Co když si na mě nedokážou už nikdy vzpomenout a budu pro ně jen cizí dívka, která se jim vetře do života? Ne, to bych nezvládla.

Navíc chci dokončit sedmý ročník v Bradavicích. S Ginny jsem přemluvila Rona a Harryho, aby šli s námi. Nechtělo se jim, ale jdou do toho s námi.

Fotku položím zpátky na své místo, když Papušík, Ronova maličká sova, zaťuká zobáčkem do okna. Přejdu k oknu, které otevřu, aby sovička mohla dovnitř. Do rukou mi shodí dopis, který je určený pro Lonánka. Pozvednu obočí a dopis otevřu. Vím, že se nemá lézt do cizích věcí, ale tady se jedná o mého přítele. A Lonánku mu přezdívala jen jediná osoba. Levandule Brownová, jeho bývalá přítelkyně. A taky pěkná kráva.

„Milý Lonánku,

už se tě nemůžu dočkat. Dnes v pět na našem místě.

Tvá Levandule"

Páni. Takže Ron mě podvádí s touhle holkou? Mám chuť je oba proklít avadou, ale nakonec jen Rona probudím fackou. Chytí se za ruku a rozespale něco zamručí. Hodím na něj pergamen, když si ho všimne, tak zbledne a zatěká na něj pohledem. Tváře mu naberou tak intenzivní červenou, jako jsem ještě nikdy snad neviděla. Takže je to pravda.

„Můžeš mi tohle vysvětlit, Lonánku?!" vyjedu na něj.

„Ty se mi hrabeš ve věcech?!"

„Čekám na tvoji odpověď, Rone!"

„Myslel jsem, že mi věříš."

„Omyl. Věřila jsem ti," zašeptám, když se mi zlomí hlas. V poslední době se choval divně, ale nečekala jsem od něj takovou zradu. Myslela jsem, že máme krásný, plnohodnotný vztah, ale on mě mezitím podváděl s ní.

„Jak dlouho?"

„Něco málo přes měsíc." Papír položí na noční stolek a vyčítavě se na mě podívá. „Můžeš si za to sama. Nedávala jsi mi, co jsem potřeboval."

„A co že jsi to tak moc potřeboval?"

„Sex, Hermiono. A Levandule mi dá vždycky, když se mi zachce."

Zaškaredím se při představě, jak si Ron užívá s tou mrchou. Vytáhnu hůlku a kouzlem si přivolám kufr, do kterého magií zabalím všechny mé věci. Tady jsem skončila.

„Sexu jsi měl až až," zasyčím na něj, když se nemá k ničemu, aby mě zastavil.

Odfrkne si. „V poslední době se na tebe nedalo ani dívat, když ses pořád tvářila jako zlomená dušička."

Do očí se mi nahrnou slzy, mám co dělat, abych mu jednu netřískla. „Víš moc dobře, že ztráta mých rodičů byla pro mě to nejtěžší, co jsem musela udělat. Takže bych od tebe očekávala trošku pochopení. Ale jsi kus ledu, Rone. Měj se."

„Za týden začíná škola, kam půjdeš? Nikoho už nemáš."

Naposledy se na něj podívám. „Domů."