EMILLI

Autonehoda

Tatínek přišel domů. Brečel. Kolem hlavy měl omotaný... toaletní papír? Nevím proč, ale byl celý od červené barvy a toho toaletního papíru měl na sobě víc. Opíral se o dva klacky, myslím že se to mu říká... hmm... nemůžu si vzpomenout. Berle, říká se jim berle. Stále brečel. Těšil jsem se až přijde maminka s Emilli. Emilli je moje mladší sestřička. Dnes ji měli přinést domů. Nic. Až po chvíli někdo zazvonil na dveře. Já rychle doběhl ke dveřím. Tatínek si otřel slzy. Babička? Také brečela. Vůbec nechápu proč. Asi nemají rádi déšť. Já ho taky nemám rád je tak smutný. Nemůžu si jít hrát ven a ani dělat jiné zábavné věci venku. Všude je jen bláto. Jak já nesnáším bláto. Ostatní kluci ho pořád hází po holkách, vytahují z něj žížaly. Fuj! Ale dost o tom hrozném, nechutném a smutném dešti. Šel jsem za nimi do kuchyně a zaslechl část jejich rozhovoru."Emilli a Julie, obě jsou mrtvé. Je to moje chyba, měl jsem dávat větší pozor. Kdybych se lépe rozhlédl.,, Ttínek stále brečel. Nebylo mu moc rozumět, ale už jsem pochopil proč brečí... Maminka je mrtvá. Moc to slovo nechápu, ale vím že to znamená něco ve smyslu, že člověk co je mrtví nás opustil a už se nevrátí. V té chvíli se i mě chtělo brečet."Není to tvoje chyba. Je to chyba toho pitomého řidiče. Ten jel na červenou. Ty za to nemůžeš...,, Babička byla taky smutná, ale nebrečela jen posmrkávala. Vím že červená je zlá a zelená dobrá je to tak... i když já mám radši červenou. Je zajímavá a když k ní připojíte žlutou tak vznikne moje oblíbená barva."Měl jsem umřít já ne ony...,, Zajímalo by mě co se stalo."Musíš zůstat silný. Kvůli Axlovi nemůže se o něj navždy starat ta chůva... když už jsme u toho, pošli ji domů. Nechci aby to slyšela a roznesla to všude...,, Babička se zmínila i o mě, ale já nejsem mrtví."Elo!!?,, Tatínek zavolal na Elišku. Mám ji moc rád. Je to ta nejlepší chůva na světě. Chodíme do Zoo nebo do Lunaparku."Ano?,, Odpověděla Eliška."Už by si měla jít domů. Dnes už tě nebude potřeba..,, Škoda doufal jsem, že si zahrajeme na schovávanou."Děje se něco? Proč pláčete?,, Eliška je hodně všímavá, ale to že se něco děje, bylo úplně jasné."Nic ti do našich problémů není!! Běž už domů!!!,, nevěděl jsem že tatínek umí takhle řvát."Ano, omlouvám se. Nashledanou.,, Eliška se omluvila a odešla. Eliška rychle odešla. Dala mi ještě pusu na čelo, jako vždy když jsme se loučili. Zdálo se mi, že  i ona brečí. Netuším proč na ni tatínek tak řval. Ještě nikdy jsem ho neslyšel takhle křičet... vyvolalo to ve mě strach. Bál jsem se. Tatínek by nikdy na nikoho takhle nekřičel. Tatínek je ten nejhodnější člověk na světě nikdy by neublížil ani mouše. Vlastě jednou jsem ho viděl jak ho otravovala moucha a on místo toho aby ji zabila plácačkou na mouchy, tak ji chytil do skleničky a vypustil ven... už mi to nedalo a tak jsem se musel zeptat."Co se děje?,, Babička mi rychle odpověděla."Nic běž si hrát do svého pokoje. Donesu ti sušenky.,,"ale,-ale,,  Zakoktal jsem. "Neodmlouvej babičce, je to neslušné.,, Neodmlouval jsem, jen jsem chtěl vědět co se děje."Chci jen vědět kdy přijde maminka s Emilli..,,"Nepřijdou... už nikdy nepřijdou.,,Tatínek se dal zase do breku a tentokrát to byla moje chyba."Axle, běž nahoru, donesu ti sušenky a mléko!,, Okřikla mě babička."Ano babi...,, Už jsem radši šel. Nechtěl jsem rozbrečet i babičku. Cestou do pokoje jsem zašel pro moji oblíbenou hračku... v tatínkově pracovně nebyla... ani v koupelně... v obýváku taky ne kde jen může být?.. už vím je v kuchyni, ale tam se vracet nebudu... Uslyšel jsem skřípání dveří od mého pokoje. Ten zvuk dobře poznám. Tatínek už rok slibuje že je na olejuje, ale pořád to neudělal. Šel jsem zjistit proč ty dveře skřípou, ale dost mě to vyděsilo... zůstal jsem asi dvě minuty nehybně stát. Vždy když odcházím z pokoje zavírám dveře. Dveře byli otevřené... a já vím kdo je otevřel... malá dívka... seděla na mé posteli a držela Méďu a já si byl jistý že jsem ho nechal v kuchyni. Dívala se na mě... dokola a dokola šeptala mé jméno rychle jsem utíkal do kuchyně..."Tati, babi!!! Ta ta ta...,, Vyděšeně jsem koktal."Řekla jsem ti snad že,, Babička zněla hodně naštvaně."Na mé posteli sedí malá holčička, drží Méďu a šeptem opakuje mé jméno..!!,, Musel jsem to někomu ukázat."Nemáme náladu na ty tvé výmysly...,, Nebyli to žádné výmysly! "Vážně tam je. P-p-pojď se podívat..,,Byl jsem vyděšený. Teď jsem pro změnu brečel já..."Půjdu se tam podívat, ale pokud lžeš tak nedostaneš sušenky a půjdeš rovnou spát...,, Ulevilo se mi. Babička mě ochrání.Neuvěřitelné teď jsem si všiml že pan Méďa byl v kuchyni. Došli jsme k pokoji. Ta dívka tam stále seděla a stále šeptem opakoval mé jméno..."Vidíš nikdo tu není. Běž spát, byl to dlouhý den a zítra bude ještě delší...,,Babička odešla. Byl jsem vyděšený ještě víc. Tu holčičku jsem viděl jen já.Jen já jsem mohl zjistit kdo to je. Už neměla Méďu ten se objevil za mnou na židli. Měl jsem sice strach, ale přesto jsem byl zvědaví. Kdo je ta holčička? Jak se dostala do mého pokoje? Jak udělala to s Méďou? Vešel jsem do pokoje "PRÁSK,, dveře se za mnou zavřeli. Snažil jsem se je otevřít. Nešlo to.... ucítil jsem na rameni stisk malé ruky... byla to ta holčička to ona mě chytla za rameno.Najednou promluvila "Ahoj já jsem...