Strašidelné historky

Jen další noční můra

Své sny jsem si nikdy nepamatoval. Jedinou výjimkou byly noční můry. Pokaždé končily rychlou smrtí neznámo odkud, nebo pádem do bezedné propasti.
Obsah jsem si poté pamatoval v lepším případě maximálně několik hodin a ze snů, které jsem celou noc prožíval, zůstalo sotva několik fragmentů na pozadí mého vědomí.
Za dobu svého krátkého života jsem zažil jen jedinou a doufám, že i poslední výjimku těchto převážně nemněných pravidel.
Celý svůj sen, nebo alespoň jeho velkou část si pamatuji dodnes.
Podstatnou známkou mých snů je to, že jsem vždy v pozici diváka, konání svého vlastního těla. Čímž chci říci, že nikdy nejsem ten, kdo má mé tělo pod kontrolou a mohu pouze sledovat, co se mé tělo rozhodne udělat.
Nyní již přejdu k noční můře samotné.
Byl jsem na cestě ze základní školy. V podstatě by mělo jít o běžnou věc. Ovšem já v té době už dávno studoval střední a k areálu základky jsem se nepřiblížil už skoro šest let.
Z této školy si nenesu příliš dobré vzpomínky, takže s odstupem času vnímám tuto část snu jako jistou předzvěst nepříjemných událostí.
Těsně za branou školy jsem narazil na jednu z mých bývalých spolužaček. Její jméno pro tento příběh není nijak důležité, a proto ho nebudu uvádět. Napíši pouze to, že v mém školním věku se mi velice líbila.
Chvíli jsme spolu, bůh ví o čem, mluvili. Její poslední větu plnou obav si ale velice dobře pamatuji: „Už musíme jít, brzy se setmí."
I já jsem věděl, že musíme odejít. Nemám tušení proč, prostě jsme před školou nesměli zůstat. Kdyby ano, stalo by se něco špatného, ale stále jsem neměl tušení, co by se mohlo stát.
Zeptala se mě, kterým směrem od školy mám namířeno. Bylo mi hned jasné, že chtěla jít se mnou a také jsem věděl, kterým směrem od školy chtěla jít ona. Nepřál jsem si nic jiného než ji doprovodit, ale přesto se mé tělo rozhodlo vydat přesně opačným směrem, než kterým šla má stará kamarádka.
Chtěl jsem se někomu vyhnout. Někomu u koho jsem věděl, že ho potkám, kdybych šel se svou kamarádkou. Už vážně nevím komu a jsem za svou nevědomost rád. Každopádně jsem se po rozhodnutí, jež mé tělo provedlo nezávisle na mé vůli, proklínal.
Má kamarádka zmizela a já se vydal svou cestou domů. Ulice byly prázdné. Mělo to nějaký důvod, na který si už nedovedu vzpomenout. Věděl jsem, že už jsem měl dávno být doma, stejně jako všichni ostatní.
Setmělo se opravdu rychle. Z pološera se nebe stalo naprosto černé bez hvězd a měsíce. Já stál na neznámé ulici lemované řadovými domky po mé levé ruce a vzdáleným oranžově zbarveným světlem pouliční lampy na jejím konci.
Měl jsem pocit, jako kdyby někdo přeskočil ze začátku videa na konec. Změnil se čas i místo a já nevěděl, co se stalo, kde jsem a ani jak jsem se sem dostal. Přece jsem mířil domů. Co jsem dělal tady?
Moje tělo se rozhodlo jít ke světlu lampy, byl jsem si jistý, že mě tam čeká bezpečí, ale to už se mě nějaký člověk pokusil zastavit. Vynořil se ze tmy na chodníku několik metrů ode mne. Pomalým krokem se ke mě blížil.
Dnes už si nedovedu vzpomenout na podrobnosti toho, jak muž vypadal, i když jsem si naprosto jistý, jak jsem jeho zjev líčil jiné své kamarádce. Vybavuji si jediné dvě věci: jeho obličej jsem kvůli stínu neviděl a postavu měl nižší a širší, než já.
Chtěl mě zabít. Já to nějak věděl hned, mému tělu chvíli trvalo si to uvědomit. Dalo se na útěk, ale přitom stálo pořád na místě. Křičelo o pomoc. Nečekal jsem, že by se někdo mohl zčista jasna zjevit a pomoci mi. Opak byl pravdou. Někdo se ke mě blížil směrem od světla lampy. I když běžel tak rychle, jak dokázal, měl sotva rychlost chůze. Byl moc pomalý a moc daleko. Od něj se mi pomoci dostat nemělo.
Vteřinu na to mě už vrah chytil. Pár vteřin mě jen držel. Mé tělo se snažilo bránit, ale bylo pomalé, jako by se pohybovalo ve vodě, nebo možná v medu.
Bodal mě. Jsem si jistý, že jsem cítil bolest, když se mi ostrá čepel opakovaně a prudce nořila do masa. Byl jsem vyděšený, srdce mi bylo neuvěřitelně rychle. I ve snovém světě jsem to poznal.
Ani na křik se mé tělo už nedokázalo vzchopit. Stál jsem tam jen jako loutka, které někdo zpřetrhal nitky a ponechal ji svému osudu.
Když do mě vrazil nůž počtvrté, probudil jsem se. Konečně jsem měl plnou moc nad mým tělem. Cítil jsem bolest na prsou, kde mě vrah bodal. Byl jsem plný adrenalinu a připravený k boji proti snovému protivníkovi. V mém pokoji samozřejmě nikdo kromě mě nebyl.
Upocený jsem sáhl po mobilu. Byly tři hodiny ráno a já věděl, že do svítání už neusnu.