Rose Black [POZASTAVENO]

Mitori a záchrana

Mitori se zachvěl.
Tou větou opravdu nemyslel propustit ho na svobodu. Na takovém místě měl zemřít?
,,Prosím, můžeme se domluvit? Dám vám cokoliv, jen si vyberte. Peníze? Není problém, jistě budete chtít i mou mlčenlivost, budu mlčet jako hrob! Počkat!" Oba Mitoriho neposlouchali, dali mu do pusy roubík a pytel na hlavu. Chtěli ho popravit velmi jednoduše, střelou do hlavy.

Když už si ten nabuchanec přebíjel zbraň, začalo se dít něco velmi zajímavého. Obloha venku potemněla a dovnitř budovy se nachomejtal obrovský černý oblak. Odkudsi se ozýval ženský smích. Únosci se rozhlíželi po místnosti. Oba drželi v ruce zbraň a čekali na útok.
,,Ale prosimvás, odložte ty zbraně! Nebudou vám nic platné, maximálně si ublížíte vy." Ozývalo se v místnosti dvojhlasně.

Mitori ihned poznal, komu ten hlas patří. Nemohl ale nic říct, a tak jen stále poslouchal.
,,Přeci mému kolouškovi nechcete ublížit."
Kolouškovi? Opakoval si Mitori.
Pak už jen uslyšel několik ran a bylo ticho. Cítil jak se ho něčí ruce dotýkají, nebylo to ale tak surově jako před tím. Rozvázala ho, sundala pytel z hlavy a nakonec vytáhla roubík z pusy.
,,Jak si to proboha dopadl? To tě musím už i zachraňovat?"
Mitori se jí vděčně podíval do očí.
,,Já-bych chtěl...chci ti poděkovat, opravd-"
,,Páni, jaká příhodná návštěva. Je zajímavé jak silná dokáže smlouva být, že? Falithio Morful Di Mewe." Na to oslovení byla démonka přímo alergická. Proto odpověděla velmi nepříjemně.
,,Arthur Van Dehof. Jaká čest. S žádným exorcitou jsem ještě neměla to potěšení." Na to se exorcista pousmál.
,,Bylo nad vesmír jasné, že toho mladíka přivedete zachránit. Nemějte ale strach, na vaši návštěvu jsem se připravil." V tom vytáhl stříbrnou zbraň, do které byl vyryt zlatý kříž a namířil ji na hlavu démona.
,,Račte abych vám představil mou přítelkyni. Falithio, Megan. Megan, Falithia. Toto seznámení bude ale jen dochvilné. A tušíš proč? Tato zbraň byla vyrobena v samotném nebi, samotným andělem. Je vyrobená tak, že jediná kulka dokáže démonovo tělo rozcupovat na tisíce kousků. Každý náboj je vyroben ze stříbra a samotné krve Ježíše Krista. Ach, jak já tu zbraň miluji!" Falithia ho se značným znechucením zastavila.
,,Už jsi skončil? Na tvé úchylné hrátky se zbraní nemám čas. A žádnou kuličovkou mi taky nepohrozíš.
Už jsem ale o tobě slyšela dost věcí, exorcista, který pro peníze zabije klidně i svou matku, za své takzvané "vymítání ďábla" si účtuje nesmyslné částky a svou moc zneužívá před okem lidské bytosti. Tvá duše by se hodila, je skoro stejně prohnilá, jako ta moje. Ou, ale promiň, já vlastně žádnou duši nemám, kruci." Arthur na ni doslova zavrčel.
,,Jsi opravdu velmi vtipná, ale já vtipy nemám rád." A pak se ozval výstřel. Zasáhl přesně tam, kde chtěl. Přímo mezi oči. Démonka se svezla k zemi.
----------
Bylo to tak rychle. Mitori ani nestihl nic říct. Stál tam jako solný sloup a nic neudělal. Arthur se začal smát. Bylo to nesnesitelné. Jen tak tam ležela, nehýbala se. Bylo povšem? Zemřela?
,,Páni, to byla senzace! Kdyby to šlo, přehraju si to znovu!" Pak se podíval na Mitoriho. ,,Jejda. Ty tu ještě jsi? Promiň hochu, neměj mi to za zlé, ale máš holt špatný den."

Namířil na něj zbraň. Mitori už jen čekal. Díval se Arthurovi do očí a čekal než zmáčkne spoušť. Celé to měl zpomalené, jeho úsměv, záblesk ze zbraně, a pak ji. Viděl jak se před něj postavila. Všechno se začalo zrychlovat až vše nabralo normální rychlost. Stála před ním a on uslyšel střelu ze zbraně.
,,Rose!"
,,Promiň, švábe. Nečekala jsem, že je ta zbraň tak silná."
Arthur nevěřícně a s otevřenou pusou zíral.
,,To je nemožné! Měla jsi zemřít! Zasáhl jsem tě dvakrát posvátnou zbraní!"
,,Oprava. Zasáhl jsi mě jednou, a to jsem se nechala." Mitori zahlédl, že Rose v ruce svírá kulku z druhého výstřelu. Tu, která měla Mitoriho poslat do kytek. Arthur byl vztekle rudý.
,,Ale jak? Je to posvátná zbraň, speciálně vytvořená k zabíjení démonů! Potřísněna  svěcenou vodou! Ukována před samotným Ježí-!"
,,Ježíšem Kristem. Jasný, chápu. Ale takové bláboly na mě neplatí. Tato podoba slouží jako vesta. Musel bys na mě střílet v mé opravdové podobě a v kostele. Ale to ti neradím, protože kdybych na sobě měla svou opravdovou podobu, v životě bys mě s tím prdítkem nezasáhl. Byla bych téměř tisíckrát rychlejší a silnější. Tvé tělo bych ovládla do jedné vteřiny. Jedinou šanci bys měl, kdybys svíral meč ukovaný z kostí samotného Satana a musel bys mít okolo sebe stovky andělů abys mi mohl být soupeřem. Stojíš totiž před pravou rukou samotného pána temnoty. Já Falithia Morful Di Mewe, Satanův rádce."

Arthur nevěřil svým očím, konečně byl v jeho očích strach. Nečekal, že se to takto zvrtne. Chtěl jen jediné. Krev démona aby vytvořil elixír mládí, pak jej začal prodávat, a stal se tak nejbohatším člověkem na světě. Zašel kvůli tomu tak daleko, že nechal vyhladit celou svou rodinu, jen kvůli penězům. A teď? Teď byl konec.
,,A kvůli tvé ješitnosti a toho, že jsi vůbec vstáhl ruku na Mitoriho, z tebe dělá chodící mrtvolu! Tvou duši budou v pekle trápit na věky! O to se s radostí postarám. A teď, nechť tě provází strach a utrpení, nechť tvá duše nikdy nenalezne klid! Arthure Van Dehofe, nějaká poslední slova?"
,,Čubko!"
,,Sladké sny." Kulku, kterou Falithia svírala mezi prsty nazpět vystřelila do Arthurova oka. Pak luskla prsty a jeho tělo se změnilo v prach. Bylo to velmi rychlé. Ani Mitori to nestihl postřehnout.

,,Tak a je to." Upravila si pramínek vlasů za ucho a svůj pohled věnovala Mitorimu.
,,Doufám, že ses bavil. Mám teď tam dole co vysvětlovat." Mitori na ni s úžasem zíral.
,,Falithia? Tohle je tvé pravé jméno?"
,,Stále tě to zajímá?"
,,Je překrásné."
Falithia odvrátila pohled. Nikdy se nečervenala, ale tenhle kluk jí dokázal vždy vyvézt z míry. Snažila se uklidnit, proto si odkašlala.
,,Můžeš mi vysvětlit, jak ses dostal do takových potíží?"
,,Já za to nemohl! Počkali si na mě, nemohl jsem nic dělat." Falithia se pousmála.
,,Abych byla upřímná, mohla jsem tě z toho průšvihu dostat dřív, ale chtěla jsem se ti pomstít za ten druhý polibek."
,,O-opravdu? Nechala jsi mě trpět? Málem jsem umřel!"
,,Jsem démon, utrpení je má slabost."  A věnovala mu upřímný úsměv.
Mitori tomu nemohl odolat a přistihl se, jak se červená. Falithia se tomu musela zasmát.
,,Uvedla jsem tě do rozpaků? Vy kluci jste opravdu směšní. Stačí vám jediný roztomilý úsměv a div neomdlíte vzrušením." Smála se dál. Mitori ale byl červený až za ušima. Falithia ale zvážnila.
,,Ale to teď stranou. Jsme od tvého domu velmi daleko. Budu tě muset uspat. Pak tě přenesu zpět k tobě do pokoje."
,,Proč mě musíš pořád uspávat?" Ona se ale znovu jen usmála.
,,To je jasné. Nebudeš se mě pak na nic vyptávat a já se nemusím loučit."
Pak mu mávla před obličejem a on se zase svezl do tmy.