Spousta dnů

1.

Nekvalitní próza.

🧘🏿‍♂️🧘🏿‍♂️🧘🏿‍♂️

Vyndavám z krabic poslední kusy oblečení a snažím se je složit do úhledných hromádek abych se nějak zaměstnala. Je celkem stresující když si uvědomím že zítra jdu do nové školy, vůbec to tady neznám, vůbec nikoho tady neznám, a zítra je to přesně měsíc co tu není moje mamka. Po tvářích se mi zase kutálejí slzy. Rychle přes hlavu přetáhnu mikinu a seběhnu schody dolů, v předsíni si obuji boty popadnu z misky klíče a rozeběhnu se. Snažím se utéct. Před problémy. Před stresem. Před světem. Přede mnou. Před vším. Aspoň nachvíli. Běžím a brečím. Plíce mě pálí. Nemůžu.

Sednu si na chodník a snažím se rozkoukat ikdyž tenhle plán mi ty moje vodopády značně znemožňují. Rukávem od mikiny se je snažím alespoň utřít z mích tváří. Když se podruhé porozhlédnu zjistím, že jsem skoro na konci tohohle městečka. Poznávám tu malou samoobsluhu, kolem které jsme jeli, když jsme jsem před třemi dny přijeli. Autem je to asi 10 minut od našeho nového domova, takže by mělo stačit když půjdu podél hlavní silnice ne? To je podruhé kdy jsem se tady za ty tři dny ztratila. Nejspíš mám velmi slabou orientační schopnost. Začíná se stmívat a já pomalu začínám panikařit. Zamotávám se tady. Jako v bludišti.

Zatroubí na mě kolem projíždějící auto a zastaví kousek ode mě. Z okýnka spolujezdce vykoukne hlava mého táty. Rozeběhnu se k autu a rychle nastoupím. Tátovi řeknu ahoj. A věnuju mu pohled plný smutku který mi hned oplácí. Poslední měsíc je kolem mě všude smutek.

Mlčky dojedeme až domů. Já se vydám zpět do mého pokoje a táta jde nejspíš něco uvařit.
Ležím na posteli a koukám na strop. Všimli jste si někdy jak je strop zajímavý? Já jo.
Slyším ťukání. Zpoza dveří se objeví táta "Večeře zlato." Vstanu, a poslušně sejdu schody dolů na večeři. Mlčky jíme každý svou večeři po pár soustech tátovy poděkuju, vrátím zbytky do hrnce a talíř vložím do myčky. Už se vydávám k odchodu, ale zastaví mě tátův hlas. "Zlato, musíš začít více jíst stává se z tebe kost a kůže." odmlčí se a váhavě pokračuje "Dneska v televizi dávají Harryho Pottera, nechceš se koukat?". To je moje a tátova tradice, vždy si dáváme televizní maraton Harryho Poterra. Okamžitě mu to odkývu a maličko se pousměju. "Začíná v osm, budu tě s popcornem čekat v obýváku." hned odpoví a usměje se na mě.

Vybíhám schody zpět do pokoje a jdu si podle rozvrhu připravit tašku, poté si dám sprchu a vysuším si aspoň trošičku vlasy. Vzápětí už jen v pyžamu sbíhám opět schody dolů a dopadám k tátovi a misce popcornu na sedačku.