A Death of Hopes [CZ]

Kapitola první a poslední

Na ztemnělé nádvoří Zimohradu se zvolna snášel sníh.

Aby taky ne, zima byla konečně tady, jak rod Starků po celé generace sliboval. Po teplém, roky trvajícím létě nastala krutá zima. Kdoví, možná poslední, kterou lidstvo kdy spatří. S blížící se masou Jiných nebylo nic jisté.

Přes den tak hlučné místo plné života bylo nyní jako proměněné. Titam byli zbrojíři i děvečky, kuchaři, stráže či podkoní. Pryč byli lordové, i obyčejný lid severu, přicházející za Zimohradskou lady s kdejakou stížností či prosbou o pomoc.

Arye ta samota vyhovovala.

Neměla ráda přílišnou pozornost, jež na ni byla od jejího návratu domů upírána. Nemusela se vyhýbat zvědavým pohledům ostatních, skrývajících něco víc. Něco, co zezačátku neuměla rozluštit.

Zanedlouho to však zjistila.

Lidé na ni pohlíželi skrze prsty. Byla pro ně jen bezcitnou vražedkyní.

Neviděli, jaká doopravdy je.

Neviděli, že je také jen člověk.

Člověk, který mnoho ztratil.

S těmito chmurnými myšlenkami dorazila k místu, jež se rozhodla v těchto nočních hodinách navštívit. V dětství zde často chodívala s otcem, nyní, již jako téměř dospělá žena, zde šla navštívit otce samotného.

Arya sestupovala po točitých schodech s velkou opatrností. Světlo, vycházející z lucerny bylo žalostně nedostačující a dívka si oddychla, jakmile dorazila až dolů.

Zimohradská krypta, temná a ponurá síň se stovkami hrobek jejích předků. Pro někoho zvláštní cíl nočního výletu. Ne však pro ni.

Potřebovala přítomnost svých milovaných. Co na tom, že zrovna těch mrtvých?

Jistým krokem vyrazila kamenným sloupořadím. Za chůze si přitáhla k tělu kožešinový plášť, krypta byla totiž jednou z nejchladnějších síní na hradě, jak v létě, tak i v zimě. Aryiným jediným společníkem byla ozvěna jejích kroků, odrážejících se od hrubě tesaných stěn.

Starkové s vážnou, protáhlou tváří, kterou měla i ona sama, na ni hleděli nevidomýma očima. U nohou se každému choulil zlovlk, strážící a provázející je na dlouhé cestě posmrtným životem společně s mečem, jehož jílec držel každý z nich v svěřených dlaních.

Eddard Stark spočíval na samém konci řady, se svým synem Rickonem po boku. Další hrobky byly prázdné, čekajíc na ni a její sourozence, možná poslední potomky tohoto prastarého, slavného rodu. Přejel jí mráz po zádech.

Zatímco zapalovala svíce, přemítala.

Robbovy ostatky tady chyběly. Po takzvané Rudé svatbě, odporné zradě Waldera Freye se jeho tělo nikdy nevrátilo domů. Zasloužil si spočinout tady, v sídle Starků,společně se svými nejbližšími. To mu, žel, nebylo dopřáno.

Proč zrovna její rodina?

Co komu provedla, že si s ní Bohové takto nepěkně zahrávají?

Téměř každý, koho kdy milovala, zmizel z jejího života jednou provždy. Chtěla je všechny ochránit, ale pohořela.

Se slzami v očích natáhla Arya ruku otcovým směrem, až se dotkla jeho chladné, kamenné tváře. Lehce po ní přejela prsty.

Prý bezcitná, pomyslela si.

Kéžby.

Život by byl daleko jednodušší.

Necítit bolest, když vidí trpět ostatní.
Necítit beznaděj, když vidí umírat své blízké.

Bylo by to ale lepší?

Necítit radost, když vidí ostatní šťastné. Necítit euforii, když opět po dlouhé době spatří svou rodinu.

Ne. City jsou lidské. Bez nich by to nešlo. Ať už cítíme radost, či smutek.

S těmito myšlenkami se naposledy ohlédla po svých milovaných a opustila temné prostory Zimohradské krypty.