Vow of silence [CZ]

1. kapitola - New York

„Stále si nemyslím, že je to dobrý nápad," vyhrkla z ničeho nic má matka ve chvíli, kdy z krabice vytahovala komínky knih a skládala je do velké bílé knihovny. „Bez vysoké se nikde na trhu práce neuchytíš," dořekla a já se na ni podívala s úsměvem na tváři.

„Co se týká peněz, mami, tak si nemusíš dělat nejmenší starost, s tím tě rozhodně obtěžovat nehodlám. Zítra nastupuji do Clubu, kde mi jen tak mimochodem, jak už jsem ti říkala, nabídli plat větší než kdejaké kancelářské myši," řekla jsem dominantně, aby si matka konečně uvědomila, že už hlavní slovo v mém životě nemá.

„Jak myslíš, ale tvému otci by se to rozhodně nelíbilo. Přál si z tebe mít dobrou manažerku, úspěšnou nezávislou ženu, která by dál vedla naší firmu. Rozhodně se to dost liší od pozice barmanky."

„Nech odpočívat tátu v pokoji, prosím tě, ano? Navíc, kdo řekl, že tohle chci dělat do konce mého života? Co se týče té mé vysoké, tak v Clubu budu dělat ve večerních hodinách, tudíž přes den budu mít čas se učit a dodělat práci na zpětné přijetí na vysokou, ale s tím, že i tak bych se nechala přeřadit na jinou, na vysokou do New Yorku," vysvětlila jsem a pousmála se. Rozhodně jsem si nechtěla nechat zkazit mou dobrou náladu.

„Snad víš, co je pro tebe dobré. Víš moc dobře, že jsem vždy nechávala volnou ruku tvým snům, ale jednou jako matka pochopíš, že jsem pro tebe vždy chtěla jen to nejlepší," usmála se na mě mamka a pohladila mě po tváři, načež jsem se na ni taktéž usmála. „Kdy má vlastně přijet ta tvá spolubydlící?" změnila téma po delší chvilce dalšího vybalování krabic.

„Říkala jsem ti, že má přijet až zítra. Navíc pak jdeme spolu do Clubu, budu mít směny právě s Annie," vysvětlila jsem a rozešla se z pokoje do kuchyně. „Dáš si ještě kafe?" zakřičela jsem na ni, když jsem si vytahovala svůj oblíbený hrnek s motivem kreslených kočiček.

„Ne, já už pojedu. Paní Owenová po mně chtěla půjčit nějaké recepty, a tak mě rovnou pozvala na skleničku vína. A navíc nechci přijet za tmy, cesta to Chestertownu není zrovna krátká," pousmála se na mě a už se natahovala pro svetřík, ve kterém přijela.

„Dobře, doufám, že se brzy přijedete podívat i s Holly," usmála jsem se na ni a s jejím přikývnutím jsme se vydaly do chodby, která náležela tomuto bytu jako první průchozí místnost.

„Nezapomeň volat, Laro, a kdyby se něco stalo, tak můžeš kdykoliv přijet zpátky domu, vřele tě uvítáme. Myslím, že zrovna na tohle Chuck čeká," usmála se mamka a dala mi pusu na tvář.

„Právě proto, že vím, že na tohle Chuck čeká, tak bych to neudělala. Neukážu mu, že jsem slabá. Otec ze mě přece chtěl mít nezávislou, úspěšnou ženu, ne?" odvětila jsem a s těmito slovy a úsměvem na tváři jsem zavřela dveře.

Ihned po zabouchnutí jsem se usmála a opřela se o dveře. Nemohla jsem se nabažit toho, že konečně bydlím sama. Lépe řečeno se spolubydlící, která je podle mého prvního dojmu v pohodě.

V kuchyni jsem si udělala čaj a rozešla se zpátky do mého pokoje, kde jsem se rozhodla pokračovat ve vybalování, kterého už moc nezbývalo. Celý můj pokoj, co se týče nábytku, byl už postaven, tudíž zbývalo, abych bílé skříně, poličky a stůl zaplnila věcmi z krabic, které zakrývaly skoro celou podlahu mého pokoje.

Po několika hodinách urputné práce jsem byla konečně hotová. Můj pohled byl zcela vyděšený, když jsem se z posledních sil podívala na hodinky a všimla si, že normálně bych za tři hodiny vstávala. Proto jsem ze sebe shodila boty a lehla jsem si do své nové postele. S úsměvem na tváři jsem propadala do říše snů a těšila se, co se mi bude zdát první noc v novém bytě.

Z posledních sil jsem se snažila dostat na nohy, ale ve chvíli, kdy jsem byla alespoň malý kousek nad zemí, mě někdo znovu kopl do břicha a já byla tam, kde před chvílí. Nepokoušela jsem své síly dál a prostě se vzdala. Zavděk jsem přijala i to, že člověk, který tu před chvílí ještě byl, odešel a nechal mě tu na zemi samotnou, abych mohla dát svým myšlenkám volný průchod.

Celá má tvář byla plná modřin, škrábanců, ale hlavně krve. Mé oblečení bylo nasáklé krví, jejíž zdroje byly nespočetné šrámy na mých zádech.

Přes všechnu tu bolest, která byla způsobena mými zraněními, jsem ale ze všeho nejvíc cítila tu bolest na srdci a na duši. Byla jsem zrazená, opuštěná a co víc, nechtěná.

Cítila jsem, jak můj organismus selhává, já jsem selhávala, jednoduše jsem byla na pokraji života a smrti.

V hlavě mi pískalo, až jsem myslela, že mi praskne hlava do doby, dokud pískání v mé hlavě nevystřídal hlas, známý hlas. Byl to jeho hlas, byl tu.

„Laro!, Laro, kde jsi?" uslyšela jsem ho.

Chtěla jsem mu odpovědět, chtěla jsem mu říct, že jsem tady a že potřebuji pomoct, ale jediné, co z mých úst vyšlo, byl sten. I přes to jakou jsem předtím musela vytrpět bolest, jsem se rozbrečela až teď. Až teď když jsem slyšela jeho hlas, až teď když je tady a hledá mě. Možná mu na mně opravdu záleží.

Mé srdce se zastavilo na pár desítek vteřin, kdy jsem uslyšela výstřel, ale mé obavy se rozplynuly hned ve chvíli, kdy se můj pohled střetl s modrýma očima, připomínajícími modř oceánu.

„Bože můj," vydechl a ihned se sklonil, aby mě mohl opatrně popadnout a políbil mě. „Prosím tě, odpusť mi, že se tohle stalo. Neochránil jsem tě," zašeptal a jeho oči se zaplnily slzami.

„Ale splnil si mi mé celoživotní přání," zavzlykala jsem.

„Jaké?"

„Umírám v náruči své první lásky," vydechla jsem a to bylo poslední, co jsem řekla. Pak už jsem propadla do temnoty.