Druhé já

Epilog

"Zabedni ty dveře! Dělej!" Křičela na mě moje spolubydlící, skrz důvěrně známé vytí, které se neslo nocí a běžela ke mě ze zahrady, která lemuje náš dům.
Venku se setmělo a to byla pro ně dokonalá doba.
Spolubydlící ke mě doběhla a zatlačila mě do domu.
"No tak! Na co čekáš? Až sem přiběhnou a sežerou nás?"
Párkrát jsem zamrkala a vzpamatovala se. Běžela jsem do jedné místnosti a začala zavírat postříbřené okenice.
Před zavřením jedné z mnoha okenic jsem zahlidla jeho stín. Běžel směrem k našemu baráku. Běžel vytrvale a hlasitým řevem se povzbuzoval při běhu.
Rychle jsem zavřela poslední okenici v místnosti a běžela zkontrolovat ostatní. Dveře v chodbě byly dostatečně zabedněné a zabezpečené, ale věděla bjsem dobře, že když si něco vezmou do hlavy, ani stříbro je nezastaví.
"Máš to? Je tady!!" Zakřičela spolubydlící.
"Mám!" Odpověděla jsem ji a jako ozvěna mého hlasu se ozvalo hlasité škrábání na okenice v chodbě.
Běžela jsem do našeho bytu a zabednila dveře. První vchodové jeho nápor vydrží, tyhle už tak pevně nevypadaly.
Rány z chodby byly hlasitější a hlasitější.
"On se sem dostane! Panebože, co budeme dělat?" Fňukala spolubydlící, netušíc, že on chce mě. Od doby, kdy jsem ho viděla naposledy se hodně změnilo. Neřekl mi svůj původ a kdybych byla normální, vytočilo by mě to. Jenže já nejsem a nebudu.

Spolubydlící se ke mě přitiskla a brečela.
"Jdi do koupelny a zamkni se tam." Přikázala jsem ji. Beze slova mě poslechla a zamkla se v koupelně. Dveře byly z oceli. Má tajná zbraň proti němu. Jenže vím dobře, že by si na mě počkal. Stejně jako to udělal tehdy, udělá to i teď.
Píchlo mě v břiše a já se schoulila k zemi. Kdybych tak zvolila jinak, nic z toho by se teď nedělo!
Rány byly stále hlasitější a jeho řev bližší. Ve stejný okamžik, kdy prorazil stříbrnou okenici, zavřískl bolestí.
"Nevychazej dokud nebude ráno, nějak si cestu za tebou najdu." Houkla jsem na spolubydlící v koupelně a pomalu jsem přešla k jedné z okenic v ložnici. Zavřela jsem za sebou dveře a vzala do ruky dřevěný držák připevněný na područce.
Rány se teď už ozývali z chodby, kdy se drápama snažil zničit dveře k nám do domu.
Nikdy před ním nebudu v bezpečí. Vždycky mě vystopuje, ať před ním uteču kamkoliv.
Praskot dveří mě vrátil opět do reality a já uslyšela jak jeho packy dopadly na dřevěnou podlahu, jak pod jeho dotykem vrže a vzpírá se. Drápy mu škrábaly o podlahu, zachvěla jsem se. Je to měsíc, co jsem se se spolubydlící přestěhovala jinam, kde nás neměl najít. Bohužel, je to tu zase.
Skrz průsvitné sklo dveří jsem uviděla jeho žluté oči a jak se tlapama opřel o dveře.
Otevřela jsem okenici a okno ven do tmy.
Zavrčel a otevřel dveře. Stál přede mnou v celé své kráse. Černý kožich, zadní pravá tlama vypadala jako černá, ale jen já z blízkého shledání vím, že je z části bílá.
"Konečně jsem tě našel" promluvil a z jeho vlčí tlamy zněla lidská slova dost komicky.
Ušklíbla jsem se a vyskočila z okna.
Dopadl byl tvrdý ale já ho čekala. Zavřela jsem oči a soustředila se. Cítila jsem uvnitř sebe jakýsi tlak a viděla svou vnitřní vlčici jak se připravuje k jakému si skoku skrz mou kůži. Přikrčila se a vyskočila skrz mou kůži, ale namísto aby mě roztrhala, tak mě do sebe pohltila. Z červeného trička a bílých šortek se staly cáry, z mých rukou a nohou tlapy. Zapřela jsem se zadníma tlapama akorát ve chvíli, kdy se za mnou ozval řev. Věděl, že jsem rychlejší než on. Věděl, že mu opět uteču a věděl, že opět nedostane šanci se mnou mluvit. Běžela jsem co nejrychleji dovedu a na konci ulice jsem se zastavila. Stál před mým barákem, jeho žluté oči mě pozorovaly a ve stejnou chvíli zvedl tlamu a smutně zavyl. Pro obyčejné lidi by to byl jen zvuk, pro mě to bylo utrpení. Slyšet ho jak naříká a přitom se ve mě mísil vztek.
Měl se držet dál ode mě, přesně jak mu bylo řečeno, zkazil tím všechno, co jsme tak složitě vybudovali. Přišli jsme o všechno a přitom jsme získali to nejcennější, něco, o čem on sám ještě ani neví.