Meč a lyra

Kapitola 1.

Je to tak dávno, co jsem opouštěla hranice rodné země, abych poznala , že je všude chleba o dvou kůrkách a naučila se dobrým mravům, které bych měla znát, jako správně vychovaná dáma, která jednou zaujme své místo ve společnosti a svým dobrým vychovaním bude reprezentovat svou rodinu. Babička, která mne poslala na prestižní univerzitu společenských umění měla na vzdělání svůj vlastní, velmi osobitý názor, který se ve své většině tak docela neshodoval s názory mého drahého otce. Otec by nejraději, kdybych udělala zářivou kariéru ve službách legie a když už nejsem tím vysněný synem, měla bych být přinejmenším tak dobrá, jako legátka Rikke, která sice vypadá jako žena, ale občas si nejsem jistá, jestli je víc ženou nebo chlapem. Možná za to může služba ve zbrani, možná bohové a osud, ale často jsem byla v pokušení se na to zeptat, když jsem ji pozorovala jak prohání své vojáky po cvičišti. Kariéra  v armádě mne nikdy nelákala. Ono stačí mít za otce důstojníka legie, aby človeka přešla chuť na podobné nápady a velmi rychle popřemýšlel, zda chce zbytek života strávit vprachu a blátě vojenských táborů s otřesnou hygienou a ještě horším jídlem. Ne, děkuji. Nic proti legii, ba naopak, ale v některých věcech jsem příliš svobodomyslná, než abych někde pochodovala po cvičišti a puslouchala kdejakého zamindrákovaného oficíra, co si léčí svoje ego, ve snaze ukázat, že zrovna bez něj by v legii nic nefungovalo, vše by se propadlo do chaosu všeobecné anarchie a bezuzdného hýření u Kolčaváka, kam legionáři rádi často chodí. A tak jsem poděkovala bohům, zžr mne moje skvělá babička poslala do Cyrodiilu, do velkého světa, plného barev a vůní cizokrajnosti.

Společně s hranicí Skyrimu jsem tak opoustěla i čas svého dětství, abych vstoupila do světa dospělých a k tomu vzdělaných lidi, kterých je v naší zemi potřeba, neboť nelze zůstat stále na pomezí mezi barbarstvim a civilizací, kde se nacházíme, zatím co svět kolem nás se vyvíjí a přináší tolik nových a vzrušujících možností. Jenomže, život ve Skyrimu jako kdyby zamrzl v čase a ledu. Jen těžko přijímá změny, i když mohou podstatně zlepšit život jeho obyvatel. Může za to jistá neustústupnost a tvrdohlavé lpění na zavedeném, avšak mnohdy zastaralém způsobu života, který se jen těžko zbavuje okovů některých tradic a postojů k okolnímu světu. Zvláště po zavedení prokletého zlatobílého konkordátu, který náš císař podepsal s Aldmerským spolkem. Přesto jsem z té země odjížděla se smutkem, opouštějíc tak na dlouhých devět let svůj domov. Zároveň ve mě narůstala touha po poznání hlavního města a po všem novém, jež by mohlo mou rozjitřenou duši inspirovat.
A tak jsem jednoho dne, týden po svých šestnáctých narozeninách překročila
hranici a zamířila do hlavního města říše, abych se stala dospělou..
Cesta proběhla klidně a po celé tři dny se nic zvláštního neudálo, až na to, že kočí diky mě častokrát zastavoval a nebylo to kvůli tomu, že bych si potřebovala odskočit ,,do křoví," což byla dobrá výmluva, ale protože jsem se chtěla kochat nádherou krajiny, zapadajícího slunce, nebo se jen tak proběhnout po rozkvetlé louce. Sice měl tisíce výhrad a ještě víc poznámek o rozmazlených dcerunkách pracháčů ze Samoty, které si brumlal pod rozježeným plnovousem, myslíc si, že jsem snad úplně hluchá a blbá blondýna, co nemá ani potuchy, co je to za sakra zodpovědnost, dopravit takovou dálku tuhle slečinku do hlavního města. Jenomže když má někdo sluch takřka absolutní, jak říkají mistři bardského umění, je těžké občas něco preslechnout. Když jsem však nedaleko místa, kde jsme se utábořili na noc, složila svým lukem srnu, na první střelu bezmála na sto kroků, sklapnul a najednou se z protivně nerudného dědka, stal vcelku milý a zábavný společník se svérázně drsným smyslem pro humor. Jak jsme si najednou u pečeného hřbetu rozuměli. Starý vozka, který procestoval kus světa a mladičká dívka, která mohla být jeho vnučkou, která poprvé vytáhla paty dál než do Bílého průsmyku, nebo do Markarthu. Vyprávěl mi, jak se v mladí plavil kolem celého Tamrielu s piráty, o  tom, jak jejich loď zajali císařští a dali mu vybrat - oprátku nebo legii a tak šel bojovat do velké války, kde si ani nezabojoval, protože byl přidělen k zásobovací koloně. Díky nějakému zvláštnímu řízení osudu nebo daru bohů se naučil rozumět koním a u koní už zůstal. A já mu vyprávěla, jak jsem utíkala do lesů abych slyšela zpívat duši země. Pamatuji si, jak se najednou podíval úplně jiným pohledem a pak řekl. "Polož si jednu ruku na srdce a druhou na zem. Slyšíš jak ti bije srdce? Tak přesně tak, zpívá duše země."  Možná jsem ho tenkrát nepochopila úplně tak, jako to chápu dnes, byla jsem mladá, šestnáctiletá objevitelka velkého světa, plná emocí a protichůdností daných věkem, ale dnes vím, ze byl i přes svůj špinavý, zarostlý zevnějšek velmi moudrý a laskavý člověk. Cesta s ním byla plná příběhů a veselých historek, že mi bylo až líto, když jsem se s nim loučila před branami Imperial city. Jenže, vše jednou končí, aby mohlo začít něco dalšího. Ale vzpomínky, ty si neseme v sobě. Zvláště, pokud se týkají, byť krátce, spřízněné duše.