Duch č. 3645

Kapitola 1

Je 8 hodin ráno a já ještě pořád ležím v posteli, no co, mám narozky!!

,,Ebi" to bude mamka, vždy mi s tátou přinesou na narozky snídani do postele. ,,Všechno nejlepší!'' jako bych to neříkala. Přinesli veliký talíř obložený zeleninou, šunkou, sýrem a k tomu bagetu, vedle toho všeho ještě lívance s javorovým sirupem. ,,Moc vám děkuji" pustila jsem se do jídla, měla jsem veliký hlad. ,,Nemáš za co, zatím se najez a potom přijď na zahradu."

Nemohla jsem se dočkat. Co by to asi tak mohlo být? Rychle jsem se oblékla a šla jsem na zahradu. To je krása. Vše bylo vyzdobeno na mou narozeninovou oslavu. Balónky, nazdobené stoly a to hlavní pódium pro kapelu. ,,Tak co na to říkáš zlato" řekl táta a ještě urovnal balónek. ,,Je to úžasný, lepší dárek jsem nemohla dostat!" Už od jakživa jsem si přála mít velikou narozeninovou oslavu a proto pro mě tohle byla naprostá bomba.

,,Vše je naplánováno na neděli, takže zítra, tak se připrav, jo a přátelé už jsme ti s mamkou pozvali." kývl na mě taťka.

Jako první jsem si šla vybrat šaty do obchoďáku. No řeknu vám, nic moc, ale jedny šaty mi padly do oka. Byly z růžového hedvábí s bílým opaskem, bez ramínek a nahoře pokryté stříbrnými korálky. Musela jsem je mít.

Teď jenom sehnat peníze. Samozřejmě jsem nejdřív poprosila mamku s tátou, ty mi dali jen polovinu a zbytek si mám sehnat sama. No dobře, ale kde teď v sobotu seženu 1000,-? Můžu někomu s něčím pomoct, nebo venčit psy. Ano to je dobrý nápad, budu venčit psy! Obešla jsem všechny sousedy v ulici, ale asi jenom 5 lidí mělo psy a ještě ke všemu mi chtěli dát jen 50,-!! To nemá cenu. Asi to vzdám budu si muset vzít nějaké staré šaty ze šatníku. To teda budu vypadat. Domů jsem šla celá vyřízená. ,,Co to..." šeptla jsem ,,To je peněženka??" že bych měla takové štěstí. Sebrala jsem ji a koukla komu by mohla patřit, ale žádná občanka ani něco podobného tam nebylo, jenom nějaké číslo-3645. Ale přece jenom 3000,-!! To jsem potřebovala!! Vzala jsem celou peněženku a ani jsem si neuvědomila že by ji někdo mohl hledat. Rychle jsem se sebrala a šla koupit ty šaty.

Když jsem přišla domů mamka se mě hned zeptala ,,kde si vzala ty peníze??'' Nemohla jsem jí říct, že jsem je našla na zemi v peněžence, tak jsem trochu zalhala...

,,Vydělala jsem si na ně venčením psů, obešla jsem kvůli tomu skoro celé město!!" Měla jsem špatný pocit z toho, že jsem rodičům lhala, ale co jsem měla dělat. ,,No vidíš, já říkal, že si Ebi nějak poradí" zavolal táta na mamku z obýváku. Byla jsem na sebe tak naštvaná, že lžu, co se dá dělat, jedna lež mě nezabije.

Večer jsem nemohla usnout, tak jsem se šla vyvětrat na vzduch a trochu se projít. Byla ohromná tma a jediné co přinášelo světlo do ulic, byly lampy. Pomalu jsem si to šla, když v tom...slyším něčí kroky. Rychle jsem se ohlédla. Nikde nikdo. Šla jsem dál, myslela jsem si, že se mi to jenom zdálo, ale nezdálo...ZASE! Předemnou asi tak 50 metrů, stála osoba, nevím jestli žena či chlap, nešlo to poznat. Asi bych se měla co nejrychleji vrátit. Ta osoba mi šla v patách. Celá jsem se třásla strachy. "Je po mně" opakovala jsem si v hlavě. Co budu dělat. "Stůj!" Zdálo se mi to nebo to zaznělo v mé hlavě. Ne, to je nesmysl. Běžela jsem dál, ale zase ten hlas v mé hlavě: "Sakra stůj už!" No dobře...už stojím!