Bojovnice

Moje rozhodnutí

Ahoj. Jmenuju se Violet. Jenom Violet, protože Rada tvrdí : pro vaše označení jsou důležitá pouze jména. A teď ten větší průser. Za dva měsíce mi bude 16. V tomto věku se chodí před Upíří radu. Prý už je krev dostatečně vyzrálá. Asi si říkáte abych ještě nevěšela hlavu. Třeba budu mít to štěstí a nikdo si mě nevybere. Tak já vám povím co se stalo včera.

S holkama ze sousedství jsme si jen tak kopaly. V tom přišel nějaký upír a namířil si to přímo ke mně. Vyděsil mě. Jak jinak. Vždycky se víc soustředím na hru než na okolní svět.
"Ahoj maličká. Za chvilku půjdeš už k Radě co?" řekl a díval se mi na krk.

"A-ano" pípla jsem na odpověď. Před upíry je lepší hrát si na vystrašenou. Nikoho potom neodhadne co mám v plánu.

"Výborně. Už se nemůžu dočkat, až se zakousnu do tvojeho překrásného krčku. Ty budeš moje i kdyby o tebe stál i jiný člen Rady. O to se postarám!" zaradoval se a jak se objevil tak taky zmizel. Asi bych to měla vysvětlit. Členem Rady je prakticky každý upír.

A to nebylo poprvé. Chtělo se mnou utéct víc holek, jenomže dostaly strach. Rada totiž tvrdí: JAKMILE DÍVKA V DEN JEJÍCH ŠESTNÁCTÝCH NAROZENIN NENASTOUPÍ PŘED RADU ZA JEJÍ ŽIVOT NIKDO NERUČÍ. MŮŽE SE STÁT, ŽE BUDE VYSÁTA NĚKÝM ZE ČLENŮ RADY. Atd. Neustále nám tím doslova vymývají mozky.

No a ostatním asi to občasný kousnutí vadit nebude. Nestojí jim to za ten risk. Je to jak ony říkají jejich osud. Ale na tom nesejde. Já se vždycky s osudem prala a vždycky se prát budu. Jsem bojovnice. Mám to v krvi. Můžou mě spoutat, můžou mě nechat padnout vyčerpáním. Já se zvednu a budu bojovat dál. BOJOVAT ZA SVOBODU.

Takže teď by bylo dobrý vysvětlit vám můj plán. Přece jste si nemysleli, že uteču a ani nebudu vědět kam. Tak by to nešlo. Chytili by mě dřív než bych se někam dostala. Ale zpátky k tématu. Plán je následující:

1) uteču přesně v den kdy mi bude 16. Kdyby to bylo dřív příde mojim sousedkám divný proč nevycházim z domu a tak. Nahlásili by jim moje zmizení. Navíc musím jít za dne. Upíři ve dne hůř vidí a jsou s myšlením trošku pomalejší. To mi bude hrát do karet. Také je to jeden z důvodů, proč se zde spí ve dne.

2) vezmu to oklikou přes hory a nikoliv přímo k Bariéře. V horách je míň stráží. Spíš žádní. Bude snazší projít nepozorovaně. Navíc v horách je víc průsmyků a tak. Když mě bude někdo sledovat uteču (schovám se) mu snáz.

3) vezmu si s sebou jenom nejnutnější věci. S menším batohem se líp běhá. Dokud budu na útěku půjde o čas.

No a to jsou moje plány do budoucna. Nesmím na ně moc myslet. Upíři umí číst myšlenky. Naštěstí se nedokážou člověku hrabat v paměti tudíž nic nezjistí. Mohli by mě, ale sledovat kdykoliv. Proto musím dávat na útěkové myšlenky pozor.

Život na naší straně bariéry nikomu nepřeji. Samí strach. Později jak jsem slyšela samé kousání. Svět jak ho znáte padl ve chvíli, kdy bylo upírů dost. Jakmile se přemnožili. Potom začala válka s Lycany. Následovalo zjištění, že je jich sice méně, ale jsou silnější, a že ani jedna strana nevyhraje. Chvíli poté (90 let dlouhé chvíli) bylo uzavřeno příměří. Já se teď chytám udělat něco, co by ho mohlo zase narušit. Když vládci Lycanů vysvětlím proč jsem na jejich území nevydá mě jim. V to pevně věřím.

A teď jestli mě omluvíte půjdu ven. Nesmím už promeškat ani jednu chvilku s hokama. To díky nim mi ani nepřijde, že jsem tu ve vězení. Kéž by se všechno nemuselo tak brzy rozplynout.