Burrow-město tajemství

Prolog

Obloha byla zatažená a vypadalo, že bude pršet. Normálně mám déšť ráda, ale dneska by dělal ješťe horší atmosféru, než bych si přála. Máma měla déšť taky ráda, tak snad jí to nebude vadit. Stále mi to nedochází, že tu se mnou už není. Ale bohužel je to už pár dní, co podlehla své nemoci. Bojovala s ní dlouho, i když mi to nechtěla říct, já jsem to věděla. Byla to nějaká zvláštní nemoc, která se vyskytla jenom u ní. Jakmile se začala zhoršovat, tak si s ní doktoři nevěděli rady. Na konci už to bylo rychlé. Říkala mi, že už ani nemá bolesti, ale ani nevím jestli to neříkala, jen abych byla klidnější.

Když už cítila, že to brzo skončí, říkala mi, že si vždy přála mít klidnou smrt. Bylo mi líto že se jí to nemohlo splnit. Chtěla jsem jí tedy dopřát alespoň klidný pohřeb. Venku na čerstvém vzduchu s blízkými přáteli a rodinou. Aby se cítila jako doma. Byla by na mě pyšná, jak jsem to zvládla. A určitě by byla ráda, že tu pro mě byl celou dobu táta. I na něj by byla pyšná, jak se postavil tomu, že už tu není a bude se o mě starat on sám. A já byla ráda, že na to nejsem sama a můžu se někomu vybrečet na rameno.

Obřad se pomalu chýlil ke konci a z oblohy začaly padat první kapky deště. Táta seděl vedle mě a pevně mě držel za ruku. Nahlédla jsem mu do tváře a viděla jak se jeho tmavě hnědé oči lesknou slzami. Byl silnější než já. Začala jsem plakat jen jsme sem přišli. Už jsem vyplýtvala celý balíček kapesníků. Nyní už se rozpršelo více. Nešlo ani poznat jestli je můj obličej mokrý od slz, nebo od deště.

No, ale v jednom byl ten déšť skvělý. Vybíral si ty nejhorší chvíle.