Z pekla není úniku

Murata Kenzo - Tyhle pohledy už nesnesu

„Hyata Shigeaki, hmm. Vážně mu přidělili toho nováčka?" podíval se vyšetřovatel na svého přítele, který seděl u stolu naproti němu. „Všichni, co u něho byli v péči, skončili buďto zmrzačení nebo mrtví. Ten chlap je prostě magor. Jeho schopnosti musím uznat, ale nedokáže být něčím mentorem."
Druhý vyšetřovatel nařčení svého kolegy nevěnoval moc pozornosti a v klidu si vychutnával svoje kari. „A víš, kdo bude jeho novým partnerem, že se o něj hned tak bojíš?" podíval se tázavým pohledem na prvního muže, i když věděl, že jeho temperamentní přítel nemá ani páru. Po chvíli ticha už svého kolegu nenapínal a řekl: „Murata Kenzo."
Jeho kolega se na chvíli zasekl a zamysleně si přiložil ruku k ústům. Pak najednou zařval, tak nahlas, že se po něm podívali snad úplně všichni v restauraci. „Myslíš toho syna Sugimota Kenza, legendárního vyšetřovatele, který drží rekord s nejvyšší úspěšností vyšetřování? Myslím, že si vzal tu uznávanou vývojářku quinque. Umeki, pokud si správně vzpomínám."
Mezitím stihl jeho přítel dojíst kari. „Stále máš strach o jeho bezpečí? Tenhle chlapec je úplně z jiného světa než my."
Jeho přítel se uklidnil a dodal: „Máš pravdu, Fuegi. Bude v pohodě, ale nejspíš bude hodně namyšlenej. No, my ho zvládnem, že jo, Shimo?"
Nato se jeho přítel zvedl od stolu a s vražedným pohledem zahřměl: „Říkej mi alespoň Shimohira."

........

Můj první den v práci. Tak ať už to mám za sebou. Stál jsem před vstupem do centrály CCG, kde mě vyhodil náš řidič. Nesnáším, když musím utrácet peníze rodičů. Ačkoliv pochybuju, že nějaká maličkost, jako je limuzína, je pro ně problém. Naposledy jsem se podíval do zrcátka, upravil si kravatu a svůj zbrusu nový oblek. Srovnat si prečuhující vlasy nebyl problém, protože je mám ostříhané tak, aby mi nelezly do obličeje a aby vypadaly vždy celkem upraveně. Nesnáším svůj účes, ale rodiče mi zakázali nosit něco jiného. Jediné, co mi na mých vlasech nevadí, je jejich černá barva, ale když jí otec pořád přikládá výhody, jako že ve tmě nebudu vidět, tak mě štvou i ty. Je mi devatenáct a nikdy jsem nešel nikam z domu bez doprovodu. Nesnáším svoje rodiče i za tohle. Prohlásili, že navazovat vztahy s průměrnými lidmi, kteří nemají co dělat s mojí kariérou, je nepodstatné. Nechodil jsem ani do školy. Prostě jsem měl soukromé učitele...
Vtom moje myšlenky zastavili lidé vcházející okolo mě dovnitř. „Jeho výraz je děsivý. To je Murata Kenzo, radši se od něj drž dál. On není jako ostatní lidé. Je to monstrum v lidském těle. Prý zabil prvního ghoula už v sedmi letech." Kvůli myšlení na moje zničené dětství jsem si neuvědomil, jak se tvářím. Ano, je to tak. Pro moje rodiče nejsem nic víc než ztvárnění jejich snů a ideálů vyšetřovatele. Jsem jen jejich hračka.
Okolo mě byla spousta lidí, jejich pohledy upřené na mě. Nic neříkali, ale jen z jejich očí jsem poznal, na co myslí: rozmazlený fracek, sám nic nedokáže a má speciální zacházení, žije z peněz svých rodičů, není jako normální lidi. Měl jsem chuť je všechny pozabíjet klidně i perem, co mám v náprsní kapse, nebo alespoň zařvat, ale nemohl jsem. Ani si nedokážu představit, co by mi rodiče udělali za ničení jejich pověsti. Prošel jsem halou a vešel do kanceláře.
„Zdravím, mé jméno je Murata Kenzo." Jako by mě tady neznala každá uklízečka. Bože, společenská zdvořilost. To je hrozná blbost.
„Já jsem vyšetřovatel první třídy Fuegi Naora a tohle je můj přítel a kolega, speciální vyšetřovatel Shomohira Yoshiteru. Tvůj partner tu bohužel ještě není, on není moc dochvilný." Ach bože. Ještě mám neschopného nadřízeného. První den v práci fakt stojí za prd. A co to má jako být s tím rankem 2? Mě snad urážejí.
Radši jsem nasadil falešný úsměv. „To nevadí, dojdu se mezitím zabydlet u svého pracovního stolu." Neměli žádné námitky, a tak jsem si tam odnesl věci. Moc jich nemám, takže jsem to měl hned hotové. Posadil jsem se ke stolu, kde jsem si vše srovnal naprosto symetricky, jak to dělám se vším. Vedle mě byl stůl mého nadřízeného. I když jsem nevěděl, jestli tam vůbec nějaký stůl je. Byly tam všude odpadky, rozházené zprávy o vyšetřování a nedopalky od cigaret. Dokonce i slupka od banánu. No, to je jedno, stejně ho nepotřebuju. Použil jsem přihlašovací údaje otce, protože mi ty blbečci z vedení nedali nikam přístup, a projížděl si případy v tomhle, tedy sedmém, okrsku.
Pak jsem zaslechl rozhovor dvou mladých vyšetřovatelů. „Slyšel jsi, že se sem přidal syn Sugimota Kenza?"
Druhý nadšeným tónem taky drbal. „Jasný, mluví se o tom všude. Prý ani nechodil na akademii. Jeho otec a matka ho učili a trénovali doma se soukromým učitelem. Musí být fajn nemuset nic dělat a mít takhle bohaté rodiče."
Ten první zase otevřel tu svoji dementní pusu. „Je prý docela namyšlený a povýšený. Udělal testy s plným počtem bodů a pak prohlásil, že to bylo moc lehké." Taky, že to lehké bylo, vy tupci. „Dokonce má nejmodernější quingue přímo od matky, takže má quinque, které by někdo s jeho rankem neměl vůbec dostat. S takovým zázemím nemůže ani nebýt takle dobrý."
Vtom k těm dvěma přišel divný chlap. Měl na sobě hnědý kabát, který si vláčel po zemi a až bizardně velký klobouk stejné barvy. Šel, jako by byl napůl opilý, ve svých zablácených vysokých botách. Pověsil se těm blbcům za krk a výsměšně řekl: „Když někoho pomlouváte, měli byste to dělat tak, aby vás neslyšel."
Oba se otočili na mě a uvědomili si svoji debilitu. Pak sklopili hlavy a jeden z nich se ozval. „Omlouváme se, speciální vyšetřovateli Shigeaki." Cože!? Tenhle opilec je můj nadřízený? Vždyť nemá ani normální oblečení. Pohrdavým pohledem jsem si prohlížel svého nového nadřízeného. Najednou si sáhl do obrovské kapsy u kabátu a vytáhl láhev whiskey. Celou ji vypil a hodil ji po mě. Samozřejmě jsem ji chytil, ale neubránil jsem se naštvanému obličeji. Tohle musí být nějaký vtip.

--------

Ahoj! Vítáme vás u našeho dlouho plánovaného projektu, fan-fikci na Tokyo Ghoul. Předem upozorňujeme, že se zde budou vyskytovat jen námi vymyšlené postavy a děj se odehrává před dějem anime/mangy. Snad si náš příběh užijete stejně, jako my jeho psaní!

Vaši čtyři autoři :)