Ahoj, tak vás tu zase vítám u mé knížky. Bohužel mi můj bratr vymazal Destiny, takže ji už nebudu moci dopsat. Doufám, že se vám alespoň tato kniha bude líbit.
Vialei
......................................................
Amy:
,,Amy, vstávej!" volala na mě máma z kuchyně, kde chystala snídani.
Posadila jsem se na posteli a protřela si oči. Bylo další prázdninové ráno. Koukla jsem se na hodiny. Bylo půl deváté. Vstala jsem a šla za mámou do kuchyně.
,,Dobré ráno." pozdravila jsem mámu.
,,Dobré." odpověděla mi a podala misku s cereáliemi, ,,tady máš snídani."
Poděkovala jsem a šla si sednout ke stolu.
,,Jdu do práce. Polévka je v ledničce a na druhé udělej karbanátky." řekla máma v předsíni a oblékla si bundu.
,,Tak jo. Ahoj." řekla jsem s plnou pusou.
,,Ahoj." rozloučila se a odešla.
Po snídani jsem šla připravit oběd. To mi zabralo celé dopoledne. Táta vstal v deset a šel do garáže. V jednu jsme měli oběd. Po obědě jsem měla konečně volno a tak jsem se oblékla a šla ven. Za domem je les a tam chodím moc ráda. Šla jsem tam i ten den. Šla jsem do kopce až ke skalám. Vylezla jsem na jednu menší a posadila se na výstupek. To bylo moje nejoblíbenější místo. Dokázala jsem tam sedět celé hodiny. Pak jsem uslyšela vrčení. Rozhlédla jsem se, ale nikde nic. Vrčení se přibližovalo. Ten zvuk se ozýval odevšad. Pak vlevo ode mě zašustilo křoví. Stoupla jsem si. Několik velkých, černých vlků se pomalu blížilo ke skále, na které jsem byla. Mnozí z nich měli po celém těle jizvy a jeden měl prokousnuté ucho.
Buď v klidu, tady na tebe nemůžou. Pomyslela jsem si.
Jeden z vlků, který byl nejblíže ke skále skočil a pomalu začal lézt nahoru.
Co to je?! Tohle není možné!
Byli už skoro u mě.
Začala jsem křičet: ,,Pomoc!"
Nic. Lezla jsem výš a skála byla čím dál strmější.
Sem se snad ty potvory nevyškrabou. Pomyslela jsem si, stojíc na vyvýšeném místě na skále.
Vlci už byli na plošině, na které jsem seděla. Teď se jeden z nich pokoušel vyšplhat ke mně. Skála byla vážně hodně, hodně strmá.
Ne, sem už vážně nevylezou. Oddechla jsem si. Záhy mi však blesklo hlavou: Jak dlouho tu budu uvězněná? Možná půl hodinu, možná hodinu. Kdy mě půjde táta hledat?
Uplynulo už půl hodiny a vlci se sice přestali pokoušet vyšplhat za mnou, ale teď to bylo ještě horší. Jakákoliv naděje, že vlci si půjdou po svých, po dvou hodinách čekání zmizela.
No to snad není pravda! Oni se rozhodli, že si na mě počkají? Zmocnila se mě beznaděj. Jak dlouho může trvat, než se vlci unaví a odejdou?
Tak jsem tam dřepěla a čekala. Hodinu, dvě, tři a už se začalo stmívát a já začala mít strach.
Třeba mě vůbec nehledají. Blesklo mi hlavou.
Tu myšlenku jsem hned zahnala. Nesměla jsem propadnout panice. Setmělo se. Vlci stále vyčkávali. Na nebi vyšel měsíc. Byl úplněk.
Nehledají mě. Pomyslela jsem si.
Nedokázala jsem tu myšlenku už dál přehlížet. Lehla jsem si na tvrdý kámen a snažila se usnout.
Pak mi, ale přišlo něco divné. Psí tlapka na mé hrudi začala vibrovat a svítit. Sedla jsem si, vzala tlapku do dlaní a prohlížela si ji. Po celém těle se mi rozlila pronikavá bolest.
Zrychlil se mi dech a naběhly mi žíly. Vykřikla jsem. Svíjela jsem se na té skále a vyla jako šílená. Ano vyla, stal se ze mě totiž vlk.
