THE MUSIC MAKES YOU MOVE

Pouto, které mezi Rogerem a Dianou vzniklo toho osudového dubnového odpoledne jako by se nikdy už nemělo přetrhnout. Od začátku tyto dvě stejně staré a v mnohých směrech shodující se osoby spojovala nekonečná radost z hudby, kde nacházeli jak duševní útěchu, tak také vášeň.

Roger, sedmnáctiletý černovlasý chlapec, se s nadanou Dianou seznámil na střední škole. Hned od prvního okamžiku, co ji spatřil, cítil, že na ní bude něco zvláštního. Když pak po konci vyučování jednou odpoledne zaslechl dívčí hlas jemně se rozlehající po chodbách, který vycházel z učebny hudební výchovy,nemohl odolat a nepodívat se na dívku, která právě bezchybně zpívala za doprovodu místního klavíru písničku Someone Like You od Adele.

Když nejistě vcházel do třídy, poznal, že to je ta dívka, která ho od začátku přimněla cítit ten podivný pocit v žaludku, aniž by ještě měl tušení, co dokáže se svým hlasem.

Přišel, v místnosti nebyl nikdo jiný než ona, jednu ruku ležérně položenou na desce klavíru, a klavírista, který ji zdálo se věrně doprovázel.

Bylo tam něco, co ho lákalo zůstat a snad do nekonečna naslouchat jejímu andělsky perfektnímu hlasu.Ona, jejíž jméno ještě neznal, ho mezitím prozkoumávala pohledem, ale v jejích očích se nezračil ani tak nějaký problém, jako spíš radost z toho, že ji přišel poslouchat úplně cizí člověk.

To ale Roger nevnímal, upíral svůj pohled neurčitě do výšin a vše, co registroval, byla hudba vycházející z jejích úst doplňovaná klavírem.

Najednou si vzpomněl jak zrovna včera cvičil tuhle písničku na kytaru. A napadlo ho něco úžasného. Ještě nevěděl, jestli se to odváží udělat, ale nakonec se odhodlal, vstal, aby zachytil dívčin zvědavý pohled, vyběhl ze třídy a dostal se co nejrychleji, ale co nejtišeji, aby nepřehlušil tu půvabnou hudbu, ke školní skříňce. Odtud vytáhl kytaru, připravenou na odpolední lekci.

Nebyl si jist, co vlastně chce dělat, když vcházel do třídy, takže došel na své dřívější místo. Přicházela jeho oblíbená část a on začal hrát, zapomněl na udivený výraz slečny zpěvačky, jak se ji rozhodl přezdívat, i na překvapeného klavíristu, který však přese vše pokračoval ve skladbě. Hrál tak, jak na to pečlivě trénoval, vždycky při nácviku měl u téhle písničky pocit, že je důležité se jí naučit bezchybně, teď asi pochopil proč. Ve všem byla zapletená ta dívka. Když o tom tak přemýšlel, asi na ni myslel často i předtím.

Už se nedíval neurčitě do stropu, teď už svůj pohled věnoval jenom jí. A ona mu ho vděčně oplácela. Byl to úsměv mezi slovy, co jí tak náhle zkroutil tvář? Cítil, jako by skrz její oči putovala do jeho těla energie a skrz jeho zase do ní. Cítil to pouto. A viděl na ní, že ona ho vnímá stejně.

Písnička končila, slečna zpěvačka si vychutnávala poslední sloku. Roger dostal strach, co se stane potom, co má říct, jak se tvářit...

"But sometimes it hurts instead."

Byl konec. Slyšel ji říkat klavíristovi, že děkuje za doprovod. "Chceš odvézt domů? Mám tu auto, hodil bych tě tam."

"Ne, děkuju, ještě tu zůstanu." podívala se na Rogera. "Okay, uvidíme se později," řekl klavírista, sbalil si noty a odešel.

"Zněl/a jsi skvěle," řekli oba najednou. Museli se tomu zasmát. To přimělo Rogera odvážit se zeptat na něco víc. Už chtěl začít, ale ona chtěla zřejmě taky pokračovat v konverzaci, protože ho prekřikla. "Jak dlouho... Promiň, co jsi chtěl říct?" omluvila se.