Zrcadlo z Erisedu [Snarry, ✓]

Zrcadlo z Erisedu

Nyní, když stál a s rozsvícenou hůlkou hleděl do plánku, všiml si něčeho zvláštního. Kousek od vchodu do astronomické věže se právě přesunoval štítek s nápisem SEVERUS SNAPE. Po chvíli se štítek ustálil, vnořený do jedné z přilehlých místností na konci chodby. Harry štítek upřeně sledoval, ale už se nepohnul. Co jen tam Snape může dělat? Nevzpomínal si, že by v takové místnosti někdy byl anebo ji vůbec kdy alespoň spatřil, a nemohl pochopit ani to, co Snape dělá tak vysoko v hradu. Severus Snape nebyl zrovna mužem, kterého by lákaly výšky – většinu času trávil mezi fluoreskujcí kapalinou naplněnými zavařovacími lahvemi na exponáty, stojícími na policích jeho kabinetu hluboko ve sklepení. Kromě sklepení pak navštěvoval Velkou síň v přízemí, ale výš do hradu vycházel málokdy. Harry přímo hořel zvědavostí. Věděl, že právě ona vrozená zvídavost a nenávist k nerozluštěným tajemstvím by mu stejně nedaly spát; rozhodl se, že zjistí, co v té tajemné místnosti Snape pohledává.

Vyrazil chodbou pryč a na křižovatce chodeb se dal doprava, aby se vyhnul menší postranní chodbě, v níž právě přecházela paní Norrisová. Dnes večer opravdu nijak netoužil dostat se do křížku s Filchem, který měl obzvlášť mizernou náladu, neboť celé odpoledne musel uklízet dvěma povedenými zmijozelskými druháky vyplavenou koupelnu ve druhém patře. Jak jezdil mopem sem a tam po promáčené podlaze, mumlal polohlasem něco o tom, že je nejvyšší čas opět s Brumbálem otevřít otázku věšení studentů za palce.

Konečně stanul v chodbě u astronomické věže a rozhlédl se – byl tu sám. Znovu rychle překontroloval plánek, aby zjistil, že Snape se stále ještě nepohnul. Pak pomalým krokem přešel po délce chodby a na jejím konci objevil jednoduché dveře. Ještě nikdy neviděl tak mizerně a zároveň geniálně střeženou místnost – při obyčejnosti dveří, které do ní vedly, si každý, kdo by na ně náhodou narazil, musel myslet, že vedou akorát do nějakého zapomenutého přístěnku na košťata, neboť zpravidla podobné dveře takové místnosti označovaly po celém hradě. Vzal opatrně za kliku – děkoval bohu hned dvakrát; poprvé ve chvíli, kdy zjistil, že nenarazil na odpor žádného zámku – podruhé, když se dveře bez hlesu protočily v pantech. V duchu si připravil chabou výmluvu, jak se ocitl právě zde, kdyby byl Snape otočený ke dveřím a spatřil ho vcházet. I v tom měl ale Harry štěstí.

Nejprve staršího muže vůbec nespatřil. Místnost byla prostorná a celý strop, tyčící se do výšky, protínaly masivní klenby z lámaného pískovce, pokračující volně do antických sloupů, jež tvořily v místnosti impozantní klenboví. Světlo sem propouštěla vysoká gotická okna vyplněná subtilním mřížovím; měsíční svit celou místnost ozařoval domodra a v místech, kde paprsky dopadaly z oken šikmo na podlahu, byly vidět jemné perleťové částečky prachu, poletující líně ničím nezvířeným vzduchem. Po stranách místnosti stály židle a starodávné skříně zahalené čistě bílými čtverci látky, aby na ně nesedal prach. Místnost zřejmě sloužila ke skladování nábytku, který se zrovna nehodil žádnému z profesorů do jejich učeben. Na vzdálenějším konci místnosti však Harry najednou spatřil i něco jiného – zpola stažený závěs odhaloval monumentální zrcadlo se složitě tepaným stříbrným rámem a Harry v něm okamžitě bezpečně poznal zrcadlo z Erisedu, jehož podstata mohla být krásná, ale také pomíjivá a zničující.

A před ním uviděl vysokou a a štíhlou postavu mistra lektvarů. Stál a upřeně hleděl do zrcadla, nově příchozího návštěvníka si zřejmě ani nepovšiml. Harry pokradmu popošel trochu blíž, zvědavost ho přemáhala čím dál víc. Věděl, co je zrcadlo z Erisedu zač – ukazovalo největší tužby lidského srdce. A Harry právě teď zatraceně toužil vědět, co v něm vidí jeho profesor.

Neviditelný plášť mu poskytoval dodatečnou ochranu, přesto se ale raději ještě skryl za sloupem, stojícím za Snapeovými zády. Nikdy si na neviditelnost nezvykl a stále míval pocit, že i v něm musí být někým viděn. Pohlédl přes Snapeovo rameno do zrcadla a málem se zalkl – na okamžik se potvrdily jeho paranoidní představy o tom, že jeho plášť pozbyl svých kouzelných schopností, protože v zrcadle uviděl sám sebe. Pak si ale uvědomil, že je napůl skryt za sloupem, kdežto Harry v zrcadle zpříma stál v těsné blízkosti před starším mužem. Snape do zrcadla upíral svůj antracitově černý pohled a střetával se s pohledem ostře zeleným, který Harry vídal ve svém životě tak často... Zrcadlo z Erisedu zobrazovalo ten důvěrně známý pohled tak věrně, až málem uvěřil, že sám před zrcadlem stojí a vrhá do něj svůj odraz.