The Chase (Ashton Irwin)

1. Kapitola

„Brooke!“ slyšela jsem matčin hlas ze spodu. Zasténala jsem a obrátila se k budíku. 7:30. Co tak mohla chtít? Pak mi to došlo.

Oči se mi rozšířily a já se posadila, vzápětí jsem toho ale litovala, protože jsem nebyla připravená na závrať způsobenou mými pohyby. Byla sobota, 24. září. Den stěhování. Podívala jsem se po prázdném pokoji, kde nebylo nic až na hnědé krabice, které sahaly skoro až ke stropu. Nebylo to pro mě pěkné místo. Je to jako by tyhle krabice, které mě obklopovaly, obsahovaly všechny vzpomínky na můj život v Orange County. Opouštím starou školu, staré přátele a staré nepřátele pro nové verze těchto věcí.

Jmenuji se Brooke, je mi 17 let. Narodila jsem se a vyrůstala v Orange County v Kalifornii, v bohatém předměstí. Nejsem jedna z těch nafoukaných snobských holek, které dostanou všechno, co chtějí. Ne, pro většinu mých věcí jsem pracovala. Moje rodina měla hodně peněz, ale co když se nenaučím se o sebe postarat sama? Vybrala jsem si kupování věcí za vlastní peníze, protože mi to dává pocit vyspělosti a samostatnosti. Zato můj mladší bratr, troufám si říct, je fakan. Nechci používat hrubá slova, ale je to tak. Doufám, že až bude stejně starý jako já, tak si uvědomí, proč pracuju pro svůj vlastní majetek.

Ano, jsem jeden z lidí tohoto typu. Ne z těch, jaké jsem popsala předtím. Jsem jedna z těch, kteří berou život vážně. Myslím, kdyby ne, copak bych měla v GPA 4.0? Měla bych stálou práci jako asistentka v kanceláři mého otce? Měla bych správný přístup k budoucnosti přede mnou? Odpověď na všechno je ne. Dělám všechno s patřičnými opatřeními, protože tak věci dělám ráda.

Nikdy jsem nedosáhla méně než 99%. Nikdy. 98% a méně není u mě přijatelné. Moji přátelé jsou trochu podobní, ale někdy říkají, že jsem na sebe moc tvrdá. Ale co můžu říct? Miluju školu. Učení nových věcí a řešení problémů je prostě, já nevím, zábava. Beru všechny pokročilé lekce a jakýkoli extra úkol na přilepšení, který se mi dostane do rukou, splním. Vím, co si myslíte, jsem mladá, měla bych být venku s přáteli, být společenská, zamilovávat se, ale díky, ne. Škola je, a na dlouhou dobu bude, mou hlavní prioritou.

I když, přiznávám, ještě je tu nějaká věc, kterou miluju stejně jako školu, je to umění. Do kreslení, malování a focení jsem opravdu zaujatá. Líbí se mi praktické umění, je tu pro mě vždycky, když potřebuju přestávku nebo když jsem vystresovaná. Můj náčrtník je plný čmáranic, kreseb a karikatur a mám větší zásobu barev, než si umíte představit. Můj foťák Nikon je nejlepší věc, kterou mám (koupila jsem si ji za svoje peníze, samozřejmě) a miluju všechno na svém talentu.

Teď, dnešek je největší změna. Společnost mého táty otevřela novou kancelář v Las Vegas v Nevadě. Yep, tak to je, stěhuju se do Vegas. Nebude to mít moc velký vliv na sedmnáctiletou letou holku, ale moje nervozita je mimo tabulky. Opouštím všechno, na co jsem byla zvyklá, pro novou školu, novou skupinu přátel, nový život. Vím, vypadá to, jako že nejsem připravená, ale hluboko uvnitř jsem.

V pondělí začínám novou školu v novém městě. Nový život.