756 [ creepypasta ]

756 1

Před 21 lety jsem nastoupil na jednu nejmenovanou základku (nechci, aby se události opakovaly). Jako malý dítě jsem se kupodivu do školy vždycky těšil. Měl jsem spoustu přátel a vždy jsem byl rád středem pozornosti. Škola pro mě nikdy nebyla zajímavá. Měl jsem průměrné známky a nijak mě nikdy moje známky netrápily.

Asi tak v 6. třídě jsem začal kašlat na učení úplně. Byl jsem najednou někdo. Najednou jsem byl velký děcko, který už chodí na 2. stupeň základky. Učitelé na mě vždy koukali skrz prsty. Moji rodiče se už nehodlali na mé známky ani podívat a rozhodli se mě přihlásit na doučování. První den jsem nebyl moc zaujatý a soustředil jsem se na všechno kromě učení. Doučoval mě jeden mladší student. Blond vlasy, vysoký asi tak 170 cm a bylo mu něco kolem 20. Studoval na pedagogické výšce ve vedlejším městě. Doučováním dětí si přivydělával. Doučoval mě matiku a angličtinu. Pamatuji si, že na mě byl vždy milý a působil příjemně. Ze začátku jsem si myslel, že je to jenom další učitel, který si děti nedokáže zkrotit, a tak jsem mu nevěnoval tolik pozornosti. Pár dnů přešlo a já jsem se doopravdy v učení zlepšil. Ten student byl sice mladý a nezkušený, ale jeho hodiny mě začaly opravdu bavit. Jeho vyprávění bylo vždy zajímavé. Jeho hrubší tichý hlas jsem mohl se zaujetím poslouhat hodiny. Jeho jméno bylo Richard. Nikdy jsem mu neříkal příjmením, a proto se musím omluvit, ale již jsem na jeho příjmení zapomněl. Nikdy jsem ho nebral jako skutečného přítele až do chvíle, kdy mi Richard „zachránil" život.

Děti z vedlejší školy mě neměly rády. Pocházím z bohatší rodiny a děti odvedle si mne zaškatulkovaly jako namyšleného zbohatlíka. Často, když jsem šel ze školy, volaly na mě a vysmívaly se mi. Jednoho dne jsem odcházel z Richardova bytu. Ani nevím jestli to byl jeho byt anebo nějaká učebna, kterou mu zařídila jeho škola. Richard mne vždy doprovázel ke dveřím, před kterými obvykle stálo červené auto mého otce. Dnes tam žádné auto nestálo, ale byla tam banda děcek ze 7. třídy z vedlejší školy. Všiml jsem si jejich výrazu ve tváří, když mě spatřily. Richard se se mnou rozloučil a stihl mi ještě nadiktovat příklady, které si mám doma dodělat. Jakmile Richard odešel, jedno z těch starších děcek přišlo ke mně a začalo na si mě dobírat. Nikdy v životě jsem nezažil, že by jeden z těch malých fakanů měl takovou kuráž, aby přišel až ke mně a začal na mne řvát. Nechtěl jsem se dostat do sporů, a tak jsem jednoduše neodpovídal, jenže ten malej parchant byl větší a chytl mě pod krkem. Nikdy jsem nebyl sportovec a neměl jsem žádné svaly. Nemohl jsem se nijak bránit, a tak jsem se snažil toho grázla zastrašit slovy. Jenže on se ještě víc rozzlobil a hodil mě na zem. Než jsem se stačil probrat, kopal do mě a jeho spolužáci ho slovně podporovali. Nevím jestli zasáhla vyšší síla, nebo jestli jen nezaslechl řev těch chuligánů, ale náhle přiběhl Richard a zastrašil ty děcka pryč. Po tom incidentu jsme si chvíli povídali, ale už ne jako učitel a žák spíše jako dva přátelé. Od té doby jsem Richardovi tykal a svěřoval se mu s každým problémem. Richarda jsem vždycky bral jako staršího bráchu, kterého jsem potřeboval a kterého jsem neměl. Nevím to jistě, ale myslím si, že mě Richard jako svého bratra taky bral. Doprovázel mě ze školy a někdy i do školy. Bohužel, něco se stalo. A onoho dne se můj život zbořil jako domeček z karet.

Richard mě jednou doprovázel ze školy. Povídali jsme si o videohrách a pamatuji si, že mi Richard chtěl dokonce některé své hry darovat. Měl jsem obrovskou radost, protože by mi moji rodiče žádnou podobnou hru nikdy nekoupili. Přecházeli jsme silnici, abychom se dostali do ulice, kde bydlí Richard. Pamatuji si, že mě Richard prudce zastavil před tou silnicí, jelikož zrovna jelo auto. Rozhlédl se a řekl mi, že můžeme jít. V pohodě jsem šel, ale všiml jsem si, že Richardšel pomaleji než já. Než jsem se stačil otočit, uslyšel jsem obrovskou ránu. V mžiku jsem se otočil, jen abych spatřil Richarda ležícího v kaluži krve. Auto rychle prosvištelo a já si si stačil povšimnout jen SPZ, která obsahovala pouze tři čísla- 756. Brečel jsem a křičel o pomoc. Chtěl jsem volat záchranku, ale moji rodiče mi zrovna zabavili mobil.Nevěděl jsem, jak mám Richardovi pomoci. Polykal jsem vlastní slzy a jako malé dítě jsem řval. Všichni dospělí jakoby se vypařili. Klekl jsem vedle Richarda a snažil se vlastníma rukama zastavit jeho masivní krvácení. Nešlo to. Obrovské slzy mi stékaly po tváři a já stále bezvýznamně křičel. Richard se mi stačil říct svým tichým hlasem: „Musíš se dr-" a „Já-". Pak už jsem nic neslyšel. Moje dlaně byly celé od krve a moje oči se leskly slzami. Stál jsem tam a křičel. Richard stále slabě sípal a já se snažil alespoň něco udělat. Nevěděl jsem, jak zastavit krvácení, ale stále jsem pevně držel svou ruku na místě toho krvácení. Můj hlas s křičením začal slábnout a já silně chraptěl. Konečně po asi 3 minutách přiběhla nějaká postarší dáma, která okamžitě zavolala záchranku. Během telefonátu bohužel Richard zemřel. Doma jsem zalezl pod deku své postele a dobré 4 hodiny jsem se jen převaloval a brečel.

Další den mne probudila moje matka s úsměvem na tváři a byla dosti překvapená, když mě viděla absolutně zdevastovaného. Podivil jsem se a vysvětlil jsem jí, že Richard zemřel. Matka mi řekla, že žádné doučování jsem nikdy nepotřeboval a že žádného Richarda nezná. Ještě divnější bylo, že mě včera uklidňovala a říkala mi, že je Richard jistě na lepším místě. Ani můj otec o Richardovi nic nevěděl. Ve zprávách nic nehlásili a policie, která mě včera vyslýchala, po viníkovi nepátrala. Ze zvědavosti jsem po škole navštívil místní nemocnici, ale tam mi řekli, že včera u žádné dopravní nehody nezasahovali. Byl jsem ještě malé usoplené děcko, a tak jsem to neřešil. Jediné, co mi po Richardovi zbylo byly mé vzpomínky a pár sešitů z našich hodin. Od toho incidentu se začaly dít tyto podivné příhody celkem pravidelně- každý rok.