Mrtví

Prolog

Zavři oči. Co vidíš? Vidíš písčité pobřeží? Nebo nekonečný oceán? To je krása, že? Ale já vidím jeho. Vidím, jak se směje a jak mu slunce svítí skrz tmavě hnědé vlasy, jak mu vítr rozcuchává účes i jak mu světlo mění barvu očí. Jediný rozdíl mezi mou a tvou představou je, že ty můžeš sbalit kufry a odjet. Jet se podívat, kam jenom budeš chtít. Ale já už ho neuvidím. Nikdy. Protože je mrtvý. Umřel a nechal mě tu. Mezi tolika lidmi, pro které nic neznamenám, kteří nic neznamenají pro mě. V jejich společnosti se cítím stejně sama, jako kdyby kolem nebyl vůbec nikdo. Můžete si říkat Má kolem sebe tolik lidí, jak vůbec může znát něco jako je samota? A tady je ten rozdíl. Rozdíl mezi „být sám“ a „být osamělý“. Můžete mít okolo sebe milion lidí, ale přesto se můžete cítit osamělý. A já sem osamělá. Moje matka už jede několik let na drogách, od té doby co se můj bratr a otec zabili v autě. Před měsícem zemřel další člověk, kterého jsem milovala. Richard. Vždy když mám k někomu blízko, když ho miluju, tak buď odejde, nebo ještě hůř, zemře. Zní to depresivně? Možná proto, že to je depresivní. A tohle je můj život. Nemůžete se po tom všem divit, že jsem, jaká jsem. Ještě před měsícem jsem taková nebyla. Byla jsem strůjce svého osudu, ale teď je to, jako bych byla pouze host, návštěvník ve svém vlastním nitru. V mé hlavě, i v mém srdci. Každý ve škole věděl, ví, kdo je moje matka. Už je nezajímá, že jsem já i ona přišla o polovinu rodinu. Vždy když někdo řekne mé jméno, Jasmine Heriot, je to jako kdyby místo Heriot říkali heroin. Droga. Jedna z mnoha. Poukazuje to na mou drogově závislou matku. Ale Richard byl jiný. Nezajímal ho příběh, který se rozhodla psát moje matka. Zajímal ho příběh, který jsme se rozhodli napsat my. Společně.