Slzy hvězd: Křišťálová koule

8. Věci opuštěné

Vrátila jsem pohled stromům před sebou a z mého nitra se vydral hlasitý povzdech. Přála bych si, aby jedna zářící kupole světla mohla zahalit i ji a ochránit ji před stíny smutku a temnotu zoufalství a bolesti. Přála bych si, aby střežila srdce nás všech.

Naše cesta započala, stránky v knize našich životů se daly do pohybu. Připadalo mi to tak dávno, když jsem v duchu tiše zatoužila být součástí nějakého příběhu, ačkoli se tak stalo teprve včera. Teď už jsem o tom nemohla zapochybovat. Já byla postavou v příběhu. Moje sestry byly. Agnes byla. My všechny. Skoro jako by opravdu někdo držel naše osudy v rukou, psal s nimi po prázdných listech papíru, dával vzniknout nové knize. Nezbývalo nám nic než věřit, že každý zvrat bude mít smysl pro to, abychom se dostaly ke šťastnému konci. Či snad alespoň ke konci, z něhož v konečném důsledku cosi dobrého vyplyne.

To totiž bylo něco, v co jsem věřila už téměř odjakživa. Že i z konců, které pro hrdiny znamenají zlo, nakonec vzniká něco dobrého. Že nic se neděje bez důvodu. A snad díky tomuto svému přesvědčení jsem neměla ten pocit, že naše cesta k Ochráncům by se mohla ukázat jako zbytečná. Něčemu jistě napomůže. Otázkou však zůstávalo, čemu.

A já si vůbec nebyla jistá, zda tomu dokážu čelit.

Mohly jsme urazit možná jeden další kilometr, když jsem mezi stromy konečně spatřila prosvítat záblesky známého modrostříbřitého světla.

Poskočilo mi srdce a zatočila hlava. Jestliže jsem viděla tu záři, muselo to znamenat, že jsme již na dohled od cíle!

Dokázaly jsme to. Já to dokázala - dovedla jsem nás tam, kam jsem nás dovést potřebovala. Mou obavami a strachem zachmuřenou tvář prořízl záblesk naděj slibujícího úsměvu.

,,Nějak se culíš," povšimla si toho Evelyn, která se po celou dobu naší cesty držela po mém boku. ,,Proč?"

,,Jsme na dohled," vydechla jsem se štěstím v hlase. ,,Vidím ho! Vidím to světlo mezi stromy."

,,Sláva!" zvolala s přehnaně předstíraným nadšením, ovšem já jí hluboko v očích poznala, že i ona je za tuto zprávu ráda. Možná to nedávala najevo, nicméně byla tam kdesi uvnitř nepochybně stejně šťastná jako já.

Jsme skoro tam. Odpovědi na tu spoustu otázek, ať už vyřčených, či zamlčených, ležely na dosah.

Nebo jsem se v to alespoň snažila celým svým srdcem věřit.

Ohlédla jsem se přes rameno na tichou dvojici jdoucí za mnou a starší z dvojčat. Claire už nevypadala, že by se měla každičkým okamžikem rozvzlykat, a Agnes si mě měřila s potěšeným výrazem ve tváři. Nebylo pochyb, že tuto zprávu jsme radostně uvítaly všechny.

Cesta ke zdroji světla nám mohla zabrat možná dalších patnáct minut. Brzy na to jsem již přestala být jediná, jejíž oči mezi stromy něco viděly. Přímo pod zářivým paprskem, který jako by spadal přímo z nebes coby úzký světelný vodopád, vystupovaly z lesa obrysy jakéhosi stavení. Bledé kamenné zdi ničím nevýrazného domu na mnoha místech porostlé čímsi zeleným, co jsem odhadovala na břečťan. Uprostřed té, jež byla obrácena k nám, na nás hledělo široké okno, pravděpodobně zatažené nějakou látkou, neboť jsem i přes jeho poměrnou blízkost nedokázala rozeznat nic z místnosti za ním. A jen kousek nad skosenou střechou domu končil onen zářící paprsek, jež nás poslední úsek naší cesty vedl lesem.

,,Jsme tady," zašeptala jsem tiše, jakmile jsme se dostaly do těsné blízkosti.

Z toho domu vyzařovaly jakési silné pocity, to jsem poznala ihned. Cosi, co mě nutilo pohybovat se okolo něj tiše a s úctou, jako bych snad jinak mohla narušit atmosféru, která nad celým tímto místem panovala. Vypadal tak obyčejně... A přeci měl být právě on, nebo spíše lidé žijící v něm, zdrojem odpovědí, po kterých jsme já, moje sestry a má kamarádka tolik prahly.