You found Me - FF Harry Styles CZ

You found Me - část 2

"Jak sis prošla velkoměsto Faith?" křičela Rose už z kuchyně jakmile uslyšela zavření dveří. Musela jsem se usmát, byla tak energická s pronikavým hlasem.

Ještě jsem si ani nestačila sundat kabát, přicupitala za mnou do haly. "Faith upekla jsem ti ty oblíbené koláčky, dám ti je zítra sebou do školy, sice teplé jsou teď, ale zítra.." "Zítra budou taky dobré, ano Rose já vím." dokončila jsem to za ní, protože už jsem ji nemohla poslouchat ani o sekundu déle. Ne, že bych ji neměla ráda, ale dokázala být dost vlezlá, ale co bych si bez ni počala. Opřela jsem se o kuchyňskou linku a sledovala Rose jak pečlivě rozpočítává kolačky. "Drahoušku, kolik jich sníš? Budou ti čtyři stačit?" Zamýšleně jsem kývla hlavou. "Vezmeš těchle pár sousedům? Mají dvojčata, Jamese a Johna, jsou to takoví dva nezbedové, však uvidíš, časem na ně určitě narazíš." pousmála se. Rose byla vlastně bezdětná žena, něco přes čtyřicet, plná úsměvů a elánu, energie. Nechápu jak si tohle všechno v tomhle městě dokázala ještě udržet. Doufám,že to taky zvládnu. Cítila se hloupě když jsem ji říkala teto i když to je moje teta. Proto jenom 'Rose'. Nikdy jsem nepochopila proč nemá manžela ani děti, vždyť byla pěkná, některé manželky mají horší chování než ona, ona je pečlivá a starostlivá, podle mě ji děti dost chybí.

"A jak se vlastně cítíš na zítřejší nový začátek?" pomalu přendávala kolačky do krabic. "V pohodě." pokrčila jsem rameny. Myslím,že Rose můj přestup na novou školu vnímala víc dramaticky než já. "Ach drahoušku." otočila se na mě. "Nesmíš být tak plachá, neboj se mluvit, musíš se projevit, Londýn tě udupe pokud projevíš sebemenší slabost,strach." Pohladila mě po vlasech. Nesnášela jsem když si někdo myslel,že něco nedokážu. "Já to zvládnu Rose." řekla jsem o něco chladnějším hlasem.

Dnešek už nebyl deštivý, bylo to spíš něco mezi oblačnem a polojasnem. Seděla jsem v okně, jakoby na mě dopadl stesk, ještě minulý týden byla moje útočiště Leeds, moje škola,dům. Dneska už je to Londýn. Vzpomněla jsem si na včerejší Rosina slova,

'Londýn tě udupe pokud projevíš sebemenší slabost,strach.' měla pravdu, musím být silná. "Faith, jedeme!" vykřikla Rose z haly. Navrhovala jsem ji, že se do školy zvládnu odvést sama, ale trvala na svém,že první den mě tam hodí ona.

V autě panovala poněkud napjatá atmosféra,nepotřebovala jsem žádné výchovné rodičovské rady do života a ona to věděla. Zastavily jsme asi po 10ti minutách jízdy na školním dvorku, po kterém chodilo tam a zpátky spousta studentů. Všichni měli nějaké své hloučky, skupinky. Byla to žlutá budova s velkým nápisem "Expert High School of London, UK". "Tak už běž ať nepřijdeš pozdě." špitla Rose. Kývla jsem hlavou a otevřela dveře. Za sebou jsem vytáhla i svůj batoh a přehodila si ho přes záda. "Faith?" otočila jsem se ještě naposled směrem k autu. "Najdi si nějaké přátele." dodala.

Nechtěla jsem si hledat přátele z toho důvodu donucení, přátelé mají přece přijít sami, mají vám vpadnout do života. Najednou jsem ucítila prudkou ránu přímo do levého ramene, než jsem se nadála ležela jsem na zemi a v zápětí přeze mě přepadl někdo další. Rychle jsem se zvedla a otřepala si věci.

"Neumíš kruci dávat pozor?" zbystřila jsem na osobu přede mnou co zjevně spadla semnou.

"Omlouvám se." sjela jsem tu holku pohledem jestli je v pořádku (byla).

"Tvoje omluva je mi k hovnu, jsi snad američanka?"

"Ne jsem z Leeds, nepoznáš britský přízvuk?"

"Koho to zajímá? Nějaká vesničanka, víš tady lidí chodí,ne se plazí."

"No tak pozor já se neplazím, kam tak ženeš? Neříkej,že do školy, to bych velice pochybovala." nadzvedla jsem obočí.

Její reakce byl přehnaný záchvat smíchu, měla zábavný smích,znělo to jako opice křížená s prasetem.

"Jsem Hanna." přestala se smát a podala mi ruku. V tu chvíli jsem se začala smát já.

"Jsem Faith." podaly jsme si ruce.

"Pojď, ukážu ti to tady ty vesničanko."

Když jsem mluvila o tom, že vám mají přátele vpadnout do života sami, ..změnila jsem názor,přece jen když přijdou..bude to méně bolestivé.

"Takže proč Londýn?" vyptávala se ta blonďatá výbušná postavička říkajíc si Hanna.

"Mám tu tetu, trochu to tu znám a táta chtěl abych studovala tady." pokrčila jsem rameny. Celkem mě vyčerpávalo tahat batoh,odpovídat Hanně na otázky a ještě k tomu vycházet asi 158.schod.

"Je to tady celkem vopruz, nezapadneš,.. nezapadneš. Nikdo se s tebou nebaví. Učitelé jsou na hovno a nějaké extra pěkné kluky taky nečekej, holky jsou namyšlený slepice a obědy jsou tu fakt hnusný tak si nes něco z domu." Hanna byla něco jako kulovej blesk, pořád chodila a mluvila a pak zase naopak a pořád tyhle dvě věci dělala, sem tam se podívala zda jsem stále při vědomí, snažila jsem se držet krok a pusu.

"Kam vlastně jdeme?" zeptala jsem se plaše.

"Za školníkem, dá ti tvé klíčky od skříňky."

"A to pak půjdeme zase dolů?" zeptala jsem se zděšeně. "Přesně tak." Objevil se ji na tváři škodolibý úsměv.

Moje skříňka byla taková čistá, pomyslela jsem si jako první když jsem se podívala na skříňky ostatních, měli na nich plakáty a různé nápisy, moje měla prázdný štít, to se musí změnit..

"Nazdar,ty jsi tady nová?" poklepal mi na rameno něčí hodně hubený prst.

Za mnou stála vyhublá holka, dlouhé nehty, blonďaté natočené vlasy po lopatky,dokonale sladěný outfit a za ní dvě podobně oblečené slečny. Připomnělo mi to typický americký film kdy si přijde největší fiflenka školy a její dvě poskokyně obhlédnout svou novou kořist.

"No, nejspíš jo." usmála jsem se.

"Já jsem Susan." pohodila si kabelkou.

"Těší mě Susan." odvětila jsem a otočila se zpátky ke skříňce.

"Ehm, víš tady se sluší představit." řekla ta za ní.

"Ah, jistě jsem Faith." snažila jsem se usmát tak sladce jak se celou dobu na mě tlemila dívka jménem Susan.

"Faith, tohle jsou mé kamarádky, Rachel a Grace." ukázala na každou jednotlivě.

"Ahoj." zamávala jsem Susaniným kamarádkám.

"No tak my už tě nebudeme zdržovat, ..Faith. Uvidíme se.."

Když odkráčely mohla jsem se zase naplno věnovat mé prázdné skříňce.

"Fay, s kým jsi mluvila?" přiřítila se Hanna.

"ehm, Susan, Grace a Rachel..? Myslím."

"Ano,přesně ty tři. Tohle rozhodně nejsou holky kamarádky, ale holky 'roztrhám tě úsměvem.'" musela jsem se pousmát, Hanna byla v celku zábavná a to mi vyhovovalo.

"Neboj, nehodlám se bavit s holkama co mě chtějí roztrhat."

Procházely jsme školou a Hanna mi cestou popisovala snad každého jedince. Věděla o každém každou pomluvu, každou domněnku.

"No a tohle je Lucas." ukázala na chlapce, ve skupince kluků,vypadal,že jim právě vypráví nějakou velice vtipnou příhodu. "Ale na něj si nech zajít chutě, je to bývalý od Susan a každý ví,že bývalé ani současné od Susan nemůžeme považovat za dostupné." Rozesmála jsem se, to tady měl každý takový respekt ze Susan?

Na druhé straně, seděl kudrnatý chlapec, seděl na parapetu, opřený o okno a hleděl někde do neznáma, přesně tak jak to dělám já.

"A tamhle je kdo?" špitla jsem a ukázala směrem k oknu.

"Tamten? To je..Harry. O něm mám spoustu co říct, ale to pak, teď rychle..pojď!"