Nová životní etapa (Hawaii 5-0 ff)

Nabídka, která se neodmítá

Sedím v letadle a přemýšlím, jak je to vlastně dlouho, kdy jsem byla naposledy doma, ale z přemýšlení mě vytrhne hlášení, že zhruba za 20 minut budeme přistávat. Hrozně se těším, ale zároveň se bojím, přeci jen jsem tu nebyla už strašně dlouho, všechno se mohlo změnit. Ale, co se nezměnilo je to, že na mě na letišti bude čekat můj dlouholetý kamarád, nyní guvernér Sam.

Po přistání jsem si šla pro své věci a mezi lidmi, které čekají na své známé se snažím najít Sama, kdyby na mě nezamával, ani si ho nevšimnu. Zamířím tedy rovnou k němu: "Ahoj Emily," když to dořekne obejme mě a předá mi typický havajský věnec. "Ahoj Same," odpověděla jsem mu a poděkovala za věnec. Povídali jsme si o všem možném, když tu najednou došlo na téma, co vlastně chci dělat. "No a když si odešla z námořnictva, tak co vlastně teď budeš dělat?" Zeptal se mě. Ani sama jsem nevěděla, co vlastně chci dělat, doufala jsem, že mi s tím trochu pomůže Sam. "No, víš Same, já ani pořádně nevím, ale doufala jsem, že mi trošku pomůžeš." Když jsem to dopověděla trošku se zamyslel. "Něco mě možná napadlo, ale potřebuji to ještě s někým domluvit, až budu vědět, zavolám ti, máš pořád to stejné číslo?" Když to dopověděl, začala jsem přemýšlet, co by to tak asi mohlo být. "Mám pořád stejné číslo a moc ti děkuji." Byla jsem mu vděčná, že mě nenechá na holičkách. "No, ještě mi neděkuj, nic není jisté." Odpověděl mi.

Mezitím jsme přijeli k našemu domu, ano mám tu dům, spíše mi tu zůstal, mého otce zabili na misi, to byl také jeden z důvodů, proč jsem chtěla k námořnictvu. No a moje matka se odstěhovala pryč, nejdříve byla v San Diegu, protože tam byl domovský přístav naší lodi, jenže jsme se domů vraceli čím dál méně a ona to neunesla a odstěhovala se někam, ani nevím kam. Přerušily jsme úplně kontakt. Je pravda, že mě to mrzí a snažila jsem se jí několikrát najít, ale marně. Sam zaparkoval před domem, já mu poděkovala a šla dovnitř.

Je to tu pořád stejné, jak si to pamatuji, na stole jsem uviděla fotku, kde jsme ještě všichni tři. Vzala jsem fotku do rukou a začala jsem brečet, úplně jsem si vzpomněla na tu situaci. Vedle je fotka, kde už jsme jen s mamkou, držíme v ruce vlajku a medaili cti, kterou posmrtně můj otec získal, byl to hrdina a já šlo v jeho šlépějích, sice jsem to nedotáhla až na kapitána, ale to nevadí i tak si myslím, že by byl na mě hrdý.

Tímhle vzpomínáním jsem ztratila asi hodinu, tak jsem položila fotky a šla se vybalit. V mém pokoji zůstaly věci úplně stejně, jak jsem je tu zanechala, když jsem odjela. Budu muset ten pokoj trošku poupravit, ale teď jsem zamířila rovnou do ložnice, teď už mé, je to můj dům, tak taky moje ložnice. Začala jsem vybalovat věci a ukládat je do skříně, když jsem slyšela, že mi zvoní telefon. Podívala jsem se, kdo mi to volá, byl to Sam, tak jsem mu to okamžitě zvedla. "Ahoj Same," pozdravila jsem a čekala, co se bude dít. "Ahoj Emily, mám pro tebe skvělou zprávu, ale to se takhle po telefonu dost špatně vysvětluje, přijď zítra do mé kanceláře v 9 hodin a vše ti vysvětlím." Byla jsem tak trochu v šoku, něco mi sehnal a tak rychle. "Dobře, moc ti děkuji, ahoj." Odpověděla jsem mu. "Ahoj Em." A ukončili jsme to, takhle mi vždycky říkal, když jsme byli malí.

Bylo něco kolem 15. hodiny a já se celkem nudila, tak jsem vyrazila do centra nakoupit si nějaké oblečení, neměla jsem pořádné šaty a když jdu ke guvernérovi, tak je to nejspíš vhodné. Samozřejmě, že jsem se musela vrátit, zapomněla jsem koupit něco k snědku, moje lednice zeje prázdnotou a také věci na úklid. Spoustu let se u nás neuklízelo, tak musím teď já.

Po nakupování jsem se dala do úklidu. Naštěstí nemáme moc velký dům, takže jsem to za dvě hodinky měla všechno hotové. Připravila jsem si večeři a šla si sednout na terasu. Z terasy byl nádherný výhled na celé Honolulu, náš tedy můj dům se nachází nedaleko centra. Po večeři jsem zamířila zpátky dovnitř, vykoupala se a šla spát.