Na Stromku

Marie byla zoufalá. Její manžel ji před měsícem opustil a několik dnů poté ji vyhodili z práce. Rychle si sice našla novou-byla teď prodavačka v Lidlu, ale k uživení jejích tří dětí to nestačilo. Dostávali sice peněžní podporu od státu, ale chudák maminka stejně pracovala do vyčerpání, a připadala si strašně osamělá.

"Kéž bych tak mohla být aspoň na chvilku zase dítětem," povzdychla si nahlas Marie, když jednoho večera nemohla usnout.

"Žádné starosti o práci a štěstí svých dětí, o to, jestli se uživíme, jen nekonečná radost a dovádění. Růžové panenky, které na mě čekají vždy, když přijdu ze školky domů a teplé mléko s domácí buchtou od maminky. Tatínkovy vtípky na bratrův účet a uhihňané kamarádky." To všechno Marii tak chybělo. Jen kdyby mohla, alespoň na chvíli spatřit sebe, tak šťasnou, a nakazit se tou radostí. Ach jo.

S touto myšlenkou Marie usnula neklidným spánkem. Pod hlavou ji urputně tlačilo něco tvrdého a z pootevřeného okna foukal do jejího útulného pokoje mrazivý noční vzduch...

A vzduch najednou foukat přestal. Marie ležela v posteli, probuzená, ale ještě neotevřela oči. Vychutnávala náhlé teplo a sladký voňavý vzduch.

Voňavý? Ano, vonělo to jako... jako bramborový salát.

Marie se prudce posadila.

Nebyla ve své posteli. Tahle postel byla nějaká moc tvrdá. Kolem ní-no to snad ne! Kolem ní byly dvě stěny ze dřeva, ale zbývající stěny pokoje chyběly. Vedle ní byla jakási stolička, nebo jesle. Ano, byly to jesle a v nich leželo malinké dřevěné miminko. Co na tom miminku bylo ovšem zvláštní, byla skutečnost, že mávalo malinkýma ručinkama a od ucha k uchu se smálo. Nad miminkem se skláněli dva lidé, přibližně stejně vysocí jako Marie, kdyby si stoupla, ale též ze dřeva!

Žena nevěřila vlastním očím. Je v betlémě životní velikosti a nemá tušení, jak se tam dostala.

Vstala tedy a šla si prohlédnout malého Ježíška. Zvláštně udělaný, řekla si v duchu, vypadá to hrozně živě.

"Co tu děláš?" promluvil najednou někdo. Marie se ohlédla. Byla to Marie, tedy, Ježíškova Marie, jeho matka. "Jak to, že mluví?" Podivila se zmatená maminka. Tu Josef řekl: "My mluvíme normálně. Víš, Maruško, my jsme tví."

Naše Marie vykulila oči. "Mí?"

"Jsme z tvého betléma," povídá druhá Marie.

Ta první se pořádně rozhlédla. To, co uviděla, ji málem vyrazilo dech z plic. Kolem ní se houpaly stovky velkých zelených jehlic. Ve škvírách a mezírkách mezi nimi, byl vidět pokoj, a v něm čtyři lidé. Obrovští lidé.

Tu si to uvědomila. Marie vůbec nebyla ve velkém betlémě. Byla v miniaturní ozdobičce na vánočním stromečku. A co bylo ještě divnější, tuhle ozdobičku mívala jako malá. Měla ji ze všech ozdůbek nejraději a pokud nebyla zrovna na stromku, měla ji položenou na poličce a skoro každý den ji chodila kontrolovat.

"Já-to jsem já," zalapala po dechu, když rozhrnula jehlice monstrózního smrčku a rozeznala roztomilou holčičku v modrých šatečkách a s růžovými mašlemi na blonďatých copáncích.

"A to jsem ještě měla světlé vlasy. Takže mi bylo maximálně devět," hodnotila situaci. "Ne, počkat, mamka je těhotná," všimla si, "tak to mi je šest."

Otočila se na Marii a Josefa, který právě zvedal Ježíška z jesliček a choval ho. "Mám spoustu otázek."

"Ptej se."

A tak začala. Ze zvědavosti, kterou by ale měl každý v její situaci, a ne málo, vyptala se Maruška na mnoho věcí. Zjistila asi tohle:

Nikdo neví, jak se sem dostala. Asi nějaký způsob cestování časem. Ano, dřevěný betlémek je živý a ona si toho nikdy nevšimla. Jsou to opravdu Vánoce, kdy jí bylo šest let. Za chvíli se budou rozbalovat dárky. Je to ten rok, co dostala svou nejoblíbenější panenku Lojzičku. Je to ten rok, co dostala svou nejoblíbenější panenku Lojzičku! Jeden z jejích nejšťastnějších zážitků v životě!

Jakmile to Marie zjistila, řekla si, že to musí vidět zblízka. Rozloučila se prozatím s obyvateli dřevěného betléma a počala šplhat po větvích stromu nahoru. Nebylo to nijk zvlášť těžké. Pro ni, malinkou sotva jako malý hřebík bylo snadné udržet se i na nejtenčích větévkách a za chvilku už seděla ve vagonku pidi lokomotivy a shlížela na své mrňavé a šťastné já.

Malá Maruška právě trhala obal z něčeho zvláštně tvarovaného. Jeden kus červeného balicího papíru padal na zem za druhým a modré oči šestileté dívenky jiskřily nadšením. Co to asi bude? Marie si vzpomněla na to úžasné napětí, které prožívala. Byla to nádhera. Ale to už její minulost rozbalila dárek. Na zlomek vteřiny panaenku držela v ruce, neschopna slov. Pak otevřela pusu a vydrala se sebe radostný výkřik: "Juhů!!!" Holčička si k sobě přitiskla hračku a tancovala s ní po pokoji. Skákala, hulákala a objímala maminku a tatínka. Malému bratříčkovi dokonce dala pusu na čelo. Ten se po ní vesele ohnal, ale Maruška se mu vyhnula a vyhazovala panenku do vzduchu.

Velká, dospělá Marie byla nahoře na smrčku a také nebyla schopna mluvit. Ta radost vnikla nárazem až do ní, a ona zapomněla na hlad a starosti. Najednou měla pocit, že to nějak dobře dopadne. Že se vlastně není čeho bát, vždyť na světě je lidem i hůř, a že by si měla užívat života co nejvíce. Radovat se se svými dětmi a udělat jim přesně takové Vánoce, jako teď vidí ona.

A s tímhle pocitem se jí zatmělo před očima, a ona padala a padala...

Probudila se ve své posteli. Budík ukazoval sedm hodin ráno a Marii čekal nový den. Nový den, do kterého dostala krásnou motivaci. A bylo jí jedno, jestli to byl sen, nebo skutečnost. Vrátila se v čase, a zpět si odnesla to nejlepší, co v danou chvíli potřebovala.

A tak Marie vyprovodila děti do školky a sama šla do práce. Teď byste asi čekali, že napíšu, jak ji povýšili, a ona potkala dokonalého muže. Ne. Tenhle den byl naprosto obyčejný. Dokonce se tímto snem nezměnil Mariin přístup navždy. Dál měla své temné chvilky a pomýšlela, zda má vůbec život smysl. Začala se ale měnit, a to jí pomohlo. Za rok si našla hodného muže a změnila práci. Žila dál, jako každý normální člověk. Jednoho dne našla ve sklepě v zastrčené krabici dřevěný betlémek. Dala si ho na poličku a od té doby každý den k němu chodí a vzpomíná na Vánoce s dvojnásobně velkým "V". Ty Vánoce.