S nepatrnou nadějí (PotC fanfikce)

S tou nepatrnou nadějí..

Když člověk přijde o svůj smysl života, o věc, jež ho drží na nohou, není se čemu divit, že se pár let nato stane troskou. Vaše budoucnost a plány se napíší a smotají do pergamenu Nikdy, zapečetí a zapálí, nechají vyhasnout. Možná vám zůstane život, alkohol a nesmyslnosti, ale jste na dně. Klavírista přijde o prsty, malíř o zrak, kapitán o svůj koráb.

Takové to tedy je, dojít na konec.

Třeba i jednou najít bezcennou náhradu, jež bude jen špinavým obvazem. A nezbývá než doufat a zapomínat. S rumem to jde, rum je záchrana, brána do jiného světa.

Jo, takhle by to nejspíš taky šlo..

Ale vidět přítele, který se vám tolik mění před očima, tolik charismatická a pohledná tvář nabere temných vrásek, kohlu mu není najednou dost a duhovky jsou z hořké čokoládové prostě hnědé, je opravdu smutný pohled. Stejné, jako když každý den vídáte před domem hladovějící štěně, ale nemůžete mu pomoct, sami nemáte nic.

A ono vlastně stačí málo. Jen navrátit ten prostý cíl, důvod, proč žít.

Když se to tak vezme, podařilo se to. Jack Černé Perle zas a znovu kapitánuje, a přestože prostě něco nebo někdo odchází, něco nazpět přijde.

A teď už na tom nezáleží.

Do tváře mu vanul mírný vítr, moře šumělo a paluba vrzala pod nohama námořníkům. Jo, takhle to bylo dobré. Ne perfektní, ale dobré.

Chlapecké jiskřičky se mu do očí vrátily; nebyla potřeba tolik kohlu, aby zmizely ty unavené kruhy pod očima. Rum ubýval pomaleji a jemu se mysl zas a znovu vyjasňovala, vracela se neskutečná improvizace a nadhled.

Tohle je na druhou stranu opravdu šťastný pohled.

A proto nebylo divu, že se jejich zastávkou stala právě Tortuga. Tři muži z posádky zůstali na palubě jako hlídka a zbytek námořníků včetně kapitána se postupně rozprchli po celém přístavním městě. Noc byla ještě dlouhá, rumu, zábavy a lehkých holek dostatek.

Scrum s červenajícím se obličejem se křenil od ucha k uchu, těšící se ženské společnosti. Marty a ostatní se rozešli taktéž do baru a Gibbs se svým kapitánem zkrátka šli někam. Postarší důstojník netušil kam.

Neboť Jack jen celou cestu mlčel a s potutelným, slabým úsměvem a bradou vzhůru se vydal do jedné ze zazších taveren.

„Jacku?"

Bylo zbytečné se ptát. Joshamee by se nedočkal odpovědi a tak pouze pokrčil rameny a srovnal tempo se Sparrowem.

Došli před starší hospodu s názvem Ztrouchnivělý vrak, přestože dávat barům jména bylo značně zbytečné. Většina pirátů číst neuměla.

Zasedli ke stolu, Jack luskl prsty a objednal oběma rum. Ta tajemně zvláštní nálada ho neopouštěla, ale vlastně, kdo ví, v jaké stupnici je u Jacka možné měřit „divnost".

Pití jim donesla usměvavá blonďatá žena, s loknami až téměř po pas a značně velikým výtřihem. Buďte k sobě upřímní, chlapi, kdo by ji odolal? Postavila dvě lahve před ně, s jasně úmyslným předklonem, že jí bylo vidět.. zkrátka všude.

„Můžu pro vás udělat i něco jiného, pánové?" roztáhla své plné rty do širokého úsměvu. Byla dobrá, zatraceně dobrá. Co dělá zrovna v takovým pajzlu v Tortuze?

Jack se zaklonil a v židli opřel, přejel jí pohledem.

„Snad bych věděl.." opětoval úšklebek. Nadechla se a přistoupila k němu, sama se zřejmě chystala se pozvat na jeho klín.