Královská krev

1.- Tajemství

Je to už padesát let od zrekonstruování zámku po velkém požáru, zároveň také 105 let od jeho založení. Krom toho v ten den roku 1963 zemřela nejmladší sestra Kejdenc a Niny Párkových a o tři roky později také Nině Párksové jednoletý syn Kristian a novorozená dcera Nikela. Tyto dvě věty ve zkratce vysvětlují důvod, proč zdejší královská rodina vymyslela svátek jménem Tiara. A co že všechno obnášela? Inu, každá vesnice, město a i ty nejzastřenější zákoutí země Drintonů byli ověšeny barevnými transparenty. Na oznamovacích tabulích hrály časy slavnostních trhů i turnajů, den co den v rádiu hlásaly připomenutí události. A i na té nejpoklidnější vesnici, jakou můžete poblíž hlavního města vůbec najít, chvíli co chvíli hrála v kulturním domě hudba a dupot tančících farmářů šel slyšet až na půdu. Sally Párksovou v noci budil řehot opilých vidláků vracejících se z diskotéky, kteří si bujaře prozpěvovali ty nejprapodivnější říkanky. V tom horším případě, sebou nesli nějaký hudební nástroj. A v tom nejhorším případě, si ten nástroj vytvořili. Těmto jedincům asi nikdo nevysvětlil, že radiátor není harmonika. Brzo ráno za kokrhání kohouta se zas od všech domů ozývalo klení z kocoviny a stížnosti žen líných opilců na nedostatek pozornosti. Aspoň, že ve městě byl pořádek. Nejspíš to zapříčinilo zvýšení dohlížejících stráží a dokončení výcviku nováčků královské gardy. Proto třeba takové náměstí zelo pohodou. Duhové stánky se suvenýry. Malé děti žádaly své rodiče o koupení dřevěného koníka na hraní, keramické figurky či dost pěkné sady na kreslení. Dospělí poté zabloudili ke kožešinám, hrnečkům, kobercům... Turisté si přišli na své u upomínkových předmětů a nakonec se všichni zvlažili u stánků s občerstvením. Pekárny nestíhaly obsluhovat zákazníky, díky tradiční povinnosti, že po celou dobu tří dnů- před, po a během onoho významného dne- je ctí sníst minimálně jeden krajíc chleba, na důraz křesťanství, které královská rodina tak vřele vyznává. Také pro řezníky a jejich klasické telecí, ke kterému se všívá pověs, že kdokoliv ho sní v onom čase, do tří měsíců zbohatne. A poslední typickou pochutinou byli překvapivě cibulové kroužky. Ty vyznačovaly jednak snubní prsteny- dotyčný občan brzy nalezne pravou lásku, taktéž i symboliku královské koruny. Ještě ohledně toho labužnictví, je vždy v těchto časech zakázáno jíst rýži. Říká se totiž, že jedno zrnko rýže, které kdo prozří mu ubere jedenu zlatou, či měděnou, minci. V domácnostech vzkvétaly zvyklosti, jenom Sally nezahlédla ve svém domě jediný náznak neobyčejnosti. Možná proto, že její rodina Tiaru neslaví. Žádný chléb, cibulové kroužky, vonící telecí, spíš naprosto obvyklé špagety a pizza. Na druhou stranu se jí dopřává lítost spolužáků, nemusí pořizovat předražené dary a jíst typ masa, který beztak nemá ráda. Vánoce ji ke stresu bohatě postačí. To však nezměnilo fakt, že právě ono ráno začali oslavy. První den slavností. Znamenalo to uvolnění z vyučování, přehlídky kočárů, průvody a vůbec vše na co si lidská mysl jen vzpomene. Sally by nejraději neopustila svou peřinovou pevnost, jenže pištivé troubení hudebníků ji ihned nařídilo vyjít ven. Bylo zvykem, že ve všech koutech hlavního města a krajích kolem něj, vyrážely za ranního kuropění poslové ze zámku. Jejich průjezd oblastí se samozřejmě neobešel bez povyku a i ti, co se spoluprací prášků na spaní dokázali ještě usnout, beztak museli vyjít před svou chalupu a vzdát čest pracovníkům slavných vládců. Údajně to je proto, aby nikdo nezapomněl na vypuknutí Tiary. Jakoby snad na to někdo mohl zapomenout. Sally chvíli uvažovala, zdali je má seřvat, za rušení klidu, který už byl stejně nějaký ten týden ten tam, nebo pokorně, jako každý jiný, vyjít před dveře a zamávat na muže s natupírovanými účesy v dlouhých sacích jezdcích na vyšlechtěných bělouších. Nakonec se jen donutila pohlédnout z okna na průjezdovou cestu, která nyní byla zatarasena jezdci. V mysli politovala všechna auta, které tento průvod zdržoval a pak po mramorových schodech vběhla do kuchyně. Utišila své uši při poslechu radiové hudby a usedla ke stolu. Věnovala pár letmých pohledů svému otci- Richardovi Hansovi, sedícímu ve křeše s jakýmsi kouskem novin a matce- Elizabeth Párksové, postávající u plotny a obskakující prskající vajíčka. Jindy by dala pár slušných mincí za to, vidět svého rodiče vařit, ale bylo zřejmé, že s nynějšími kolonami a věčně zacpanými cestami by se asi stěží dostaly do nějaké restaurace. Butiky byli přecpané, obchody téměř vykoupené, doprava jen přibývala a veškerá auta zdržovaly průvody lidí, vojáků, nebo již zmiňovaných, poslů. Dnes se dalo nanejvýš chodit pěšky a to ještě za předpokladu, že naleznete to štěstí a nepolezete do blízkosti náměstí, památek, zkrátka na turistická místa. Do místnosti se podoben tornádu vřítil poslední člen rodiny- Lars Párksový. Rozzuřeně bouchl do stolu: