Please don't take my sunshine away (CZ Frerard oneshot)

Please don't take my sunshine away

když už se zdálo, že se Frank vrátí k vyčítání Gerardovy existence, okny začaly prolétat kulky. Oběma se v tu chvíli vyplašeně rozbušila srdce, bleskově se skrčili a snažili se v tom dešti kulek najít cestu k tomu druhému. Jakmile se jejich vyděšené pohledy setkali, trochu se uklidnili, ale stále na ně padaly střepy z oken a stále hrozilo, že je někdo tam z venku zasáhne. A munice, jako by nepřátelům neubývala. V tom se Frank začal nadechovat ke slovu, ale Gerard jej přerušil.

,,Neříkej to." zamračil se.

A Frank moc dobře věděl, co tím myslí. Čím dál tím častěji totiž z jeho úst vycházela slova ,,já ti to říkal", která byla většinou mířena na Gerarda.

,,No dobře. Teď ale poběž, můžeme odjet autem." vysoukal ze sebe a přerývavě při tom dýchal.

Jeho společník kývl, napočítal na prstech do tří, oba si vzali do rukou svou pistoli a vyběhli z místnosti.

Schody seběhli takovou rychlostí, až to překvapilo je samé. K autu před panelovým domem se také dostali poměrně rychle, ale ať už se jej Gerard snažil nastartovat jak chtěl, nešlo to. Po zádech mu přeběhl mráz a pohlédl na Franka.

,,Něco s tím museli udělat!" vykřikl nervózně.

,,Past?" zděsil se Frank.

Jeho přítel kývl. Oba dva věděli, že jestli rychle něco nevymyslí, ti, co po nich stříleli je doženou a tentokrát už neminou. Vyděšený Frank už ztrácel naději, ale Gerard se dnes zemřít nechystal.

,,Můžeme vyběhnout na střechu a přeskočit na druhej barák." vyhrkl po několika sekundách usilovného přemýšlení.

Jakmile to vyslovil došlo mu, že je to sebevražda, jelikož by těm nenasytným mrtvolám vběhli přímo do náručí.

,,Jsi normální? Vždyť to je ještě horší, než kdybysme se nechali zastřelit." vykřikl černovlasý a dal tomu druhému najevo, že s ním v žádném případě nesouhlasí.

,,Věř mi. Nemáme na vybranou." svraštil obočí.

A i když tomu sám moc nevěřil, byla to jediná věc, kterou mohli udělat a potřeboval Franka přesvědčit, aby souhlasil. A ten díky jeho naléhavému pohledu nakonec kývl. Zvláštní, kolik toho jeden jediný pohled dokáže.

Jakmile se dostali do patra nad kuchyní, ve které ještě stále leželo tělo mrtvého muže, ocitli se tváří v tvář chodcům. Chodba se jimi jen hemžila. Jejich oči pohltil bílý zákal, někteří z nich postrádali kus těla nebo kůže, ale všem se z hrdel linulo hladové vrčení. Ti ve předu, kteří si jich všimli jako první, rozpohybovali své nohy a šouravým krokem se k nim přibližovali. Frank okamžitě vytáhl pistoli a zamířil, ale Gerard jej chytil za zápěstí a zavrtěl hlavou. A tak svou zbraň opět sklonil. Hluk by akorát přilákal další. Oba proto vytáhli nože a vběhli rovnou mezi chodce.

Každému bleskurychle zabodli nůž do hlavy,vytáhli jej a začali se vypořádávat s dalším. Jediné štěstí bylo, že chodby nebyly nijak široké. Všechno šlo hladce. Možná až moc. A i když si to ani jeden z mladíků nechtěl připustit věděli, že se dřív nebo později zase něco stane. Nakonec se dostali až do posledního patra. Žádný chodec se zde však nepotuloval, což je oba mírně zneklidnilo. A když se nad tím tak zamysleli, celkově jich bylo docela málo. Oba mladíci se na sebe zmateně otočili, ale nakonec nad tím Gerard pokrčil rameny. Frank se v domnění, že už jsou v bezpečí uchechtl, otevřel dveře a vešel na střechu. V tu chvíli se k němu otočilo spoustu mrtvých očí. Střecha byla plná chodců.

Černovlasý se chtěl rychle vrátit, ale zleva už se na něj řítil vrčící nemrtvý. Uskočil, vytáhl zbraň a vystřelil. Netrefil se, ale zato se o něm dozvěděl zbytek chodců, který se ještě před chvílí snažil dosáhnout na zdechlinu havrana na vedlejší budově. Frank zpanikařil, zakopl o svou nohu a spadl na zem. Rychle se snažil nabít svou pistoli, zatím co se k němu chodci nebezpečně rychle blížili.