Obraz

S jejími světlými vlasy si pohrával vítr, který do prosluněného ateliéru pronikal otevřeným oknem. Její spolubydlící, Wendy, které Lucy říkala Laufey, ho zapomněla zavřít, asi po té, co se snažila vyvětrat výpary z laků. Mnohobarevná růže na černém pozadí, které spolubydlící dělala včera, schnula pod otevřeností okenní tabulkou. Světlovláska hotový výtvor s povzdechem vzala a odnesla na hromadu obrazů květin nádhernějších, než kdejaká pampeliška na louce. Pak začala doprostřed pokoje rozestavovat stojan, na který položila bíločisté plátno. Donesla si krabici s olejovými barvami, štětce a vodu. Posadila se na štokrli zamazanou od barev. Chvíli jakoby se zahleděla do vlastní duše při snaze najít alespoň kousek inspirace. Nic. Žádný nápad, žádné kreativní myšlenky. Zkrátka, nic. Těžce vydechla, zvedla se z flekatého nábytku a šla si udělat kafe. Vypravila do těla horkou tekutinu, vrátila se na své místo a opět se zahleděla do prázdného plátna. 

 Vítr zavál o něco víc a okno se s ohromnou ránou zavřelo.  Světlovlasou Lucy trhlo a ona se cítila jakoby jí projel blesk. V hlavě jí začalo šrotovat a ona okamžitě sáhla pro štětec a první barvu. Ani si nevšimla, co za barvu to je, prostě jí nandala na paletu, namočila štětec do vody, následně do barvy a začala s ním přejíždět po plátně. Držela ho lehce jako havraní pírko a naprosto přesnými tahy jím hýčkala plátno. V hlavě jí najednou běželo spoustu myšlenek a Lucy se je pomocí všech svých barev a štětců pokoušela zachytit. Neskutečné výření uvnitř však směřovalo k jednomu. A v podstatě všechny myšlenky byla jen jedna. ,,Nebýt Wendy, nejsem tu. Jak by vypadal můj život? Možná podobně, ale ne stejně. Neměla bych pozítří celoživotní výstavu a možná bych ani nebydlela ve Španělsku." znělo Lucy v hlavě.  Štětec jí šmejdil po plátně jako by byl živý a Lucy ani nevěděla, co vlastně maluje. Nemalovala určitou věc, nemalovala vlastně ani ona. Malovaly její myšlenky a srdce.

Teprve, až když jí na paletě došly barvy, přestala. Odsunula se se štokrlí dál od stojanu a pak se na plátno se zamyšleným výrazem na tváři zadívala. Najednou se jako na povel vymrštila ze stoličky  a jak nekontrolovatelná střela se vyřítila z ateliéru, po schodech dolů, do jejího bytu.

,,Laufey okamžitě se pojď na něco podívat!" vychrlila na spolubydlící sedící na pohovce, která se právě nacpávala nutellou. (ta spolubydlící, ne pohovka, sakra). 

,,Co je?" zahulala Wendy s pusou plnou nutelly. Lucy netrpělivě mlaskla, chytla Wendy za ruku a táhla jí do ateliéru. Postavila jí před plátno  a ukázala směrem na plátno.

,,Co tam vidíš?" zeptala se Lucy.

,,Lucy, buď si měla pěkně silnej matroš nebo ti začalo hrabat." odvětila W. sahajíc pro mobil, aby zavolala do nejbližšího ústavu duševního zdraví.

,,Podívej se pořádně."

Wendy chvíli zamyšleně hleděla na dílo její spolubydlící, pak jí problesklo v očích a vypískla.
,, To je naše přátelství!"

Obraz, který se ještě ten den ocitlo nad jejich pohovkou obsahoval nesčetné množství barev nanesených v podobě siluet obou dívek. Oběma při pohledu na něj tekly slzy. Pod dojetím z malby se sevřely v náručí a daly si letmý polibek na tváře...

                  ____________________

    The End