Past of Helper remake

Life before the disaster.

Minulost...

Je to jen sled událostí, které vám zformovaly život, takový jaký ho máte dnes. A můj život byl perfektní. Žila jsem v nádherném dvoupatrovém domě. Schovaná před světem v bukových lesích. Obklopená rodinou, jenž mě milovala. Ale to už bylo hodně, hodně let zpátky. Říkají mi Alex Helper, ale tak tomu nebylo vždycky. Mé jméno bylo Alexandra Black.

 Žila jsem v docela bohaté rodině Blackových s mou matkou, otcem a zvířaty. Ačkoli by si někdo mohl myslet, že v mé rodině se nikdy nemohlo nic stát, pletli by se. 

Má matka, Veronika Jones-Black byla tvrdě pracující doktorka. Jako malá jsem vždy chtěla být tak chytrá a šikovná jako ona. Nikdy jsem pořádně nepochopila, jak to, že rakovina a AIDS stále existují, když jsou tu doktoři jako má matka. Nebyla však jen chytrá, byla i krásná. Co nevytáhla na výšce, to vyhrála na rychlosti. Měla krátké červeně nabarvené vlasy, které dost připomínaly zpěvačku Pink. Měla úzký, ale příjemný obličej, ve kterém se leskly její čokoládové velké oči. Ale její chování byla daleko silnější část její duše. Muži by jí padali ke kotníkům, kdyby v baru luskla. Byla však temperamentní člověk a když se jí něco nelíbilo, okamžitě jste o tom věděli. Což úplně kontrastovalo s mým otcem.

Boris Peter Black, byl už posledních několik let umělec na volné noze. Po jeho bestselleru ,,Nova, příběh z Brooklynu", kterou napsal a ilustroval sám, si mohl dovolit se s mou matkou přestěhovat tady do lesů, aby měl klid na svá další díla. A já byla celkově hodně po něm. Taky jsem už odmalička prokazovala jistý stupeň intelektu a charakteru. Můj otec, když byl v klidu, by se dal popsat dvěma slovy: typický flegmatik. Uměl se hodiny oddávat typickému nic-nedělání, kdy jsem se já i má matka občas divily, že si můžeme žít na tak vysoké noze. Zato když byl v ráži, nebo ho prostě popadly múzy, uměl mouchy zabíjet házením šipek. Byl veselý a roztržitý a já ho měla ráda. Aby taky ne... každý musí milovat lidi, kteří vám dali život, i když vám tu a tam lezou na  nervy. Co se týkalo jeho vzhledu, lidi co nevěděli, že je to můj otec, by neřekli, že jsme jedna krev. Byl vysoký a měl široká ramena. Velkou hlavu, na které by jste nenašli jediný vlas. Ale dříve tam byli a byly stejné jako ty moje. Dlouhé tmavé a kudrnaté. Zpod jeho vrásčitého čela na vás koukaly jeho malá hnědá očka a typický úsměv plný zlatých zubů. Jelikož ty pravé, na vojně při bitce, kterou prohrál, ztratil.

Jak jsem dříve zmínila, měla jsem i zvířata. Psa a kočku. Můj pes byl kříženec... alespoň to tvrdí veterinář. Rocka jsem našla jako malé opuštěné štěně, při jedné z mých častých procházek v lese. Jako štěně byl jako malý vlk, ale jakmile vyrostl, začal se v něm projevovat husky. Vždycky jsem si myslela, že to bude právě tak- vlk a husky. Ale jeho personalita byla více příbuzná vlku. Je sice vycvičený, ale poslouchá jen mě. Spal u mě už od doby štěněte a to se nezměnilo ani když se ke mně přidal nový mazlíček. Baby bylo malé třepající se nemocné klubíčko černobílé srsti, když jsme jí objevili u Rocka v pelechu. Trvalo mi dvacet minut, než jsem pochopila, že kňouravé zvuky přichází od Baby, kterou Rock našel v lese. Trvalo to tak dlouho, jelikož oba mají černou a bílou barvu srsti. Jediná věc, která je odlišovala, byly jejich oči. Rock je má hnědo-černé a Baby zlato-zelené. Oba jsou důležitou součástí mého života. A hráli rozhodující obraz v jeho změně.

Já naproti tomu nevypadala dříve, tak jako dnes. Stále sice mám dlouhé mahagonově tmavé kudrnaté vlasy. Velké šedě-tyrkysové oči a mocha-karamelovou pleť. A výškou bych byla asi jako vyšší poník. 

A nyní mě nechte, abych začala tam, kde se to všechno zvrtlo.

Měsíc před mimy šestnáctými narozeninami jsem šla s Rockem a Baby na obvyklou procházku po lese. Rock běžel sem a tam po běžné trase, když tu se zastavil a začal větřit. Doběhla jsem k němu a hned za mnou i Baby. Rock se zničeho nic rozběhl dál do lesa, ale k mému překvapení, na rozcestí se vydal obracenou stranou. Zkoušela jsem na něj alespoň volat, ale nepomáhalo to. Máma mi říkala ať nikdy nescházíme z cesty, ale teď mi to bylo jedno. Běžela jsem dál a dál, než jsem si začala všímat různých věcí. Bylo tu chladněji, alespoň o tři stupně a z buku se stále rychleji stávaly borovice a smrky. Rock taky stále zpomaloval, až nakonec šel krokem vedle mě.

Z trávové cesty se stávala kamenitá a z ní štěrková, dost mi připomínala příjezdovou cestu u nás doma. A pak jsem to viděla... uprostřed ničeho se ze země vypínala vysoká dvoupatrová budova. Rock na ní zaštěkal a já přišla blíž. Není tu vůbec nic zničeného, ale přesto tu byla na dveřích cedule ,,opuštěno". Zkusila jsem zalomcovat klikou a k mému úžasu, dveře byly otevřené. Vešla jsem dovnitř a nemohla uvěřit svým očím. 

Ta budova byla továrna. A ne jen tak ledajaká, byla to továrna na roboty. Továrna měla dvě nadzemní parta a dvě podzemní. Úplně dole byl sklad materiálů a náhradních dílů. V tom dalším byly asi testovací a výrobní linky. V tom patře do kterého jsem vešla se nacházely jen volné místnosti. Odvodila jsem si z toho, že se tu buď někdo vloupal a vykradl to tu, nebo si odtud ty věci majitelé vzali. A v tom nejvyšším patře byly jakési prosklené pokoje a v nich různé typy robotů. Od humanoidních, přes pracovní ramena. Paráda! Bylo to perfektní místo na schovávání a scházení se s přáteli. Bylo to přímo perfektní pro všechno. Rozhodla jsem se, že to tu dám do pořádku a uspořádám si tu narozeniny. 

Byl to úžasný nápad...byl... jen kdyby se neobrátil proti mně.

Tak jo! První kapitola je udělaná znovu, tak co? Doufám, že se vám líbila. Brzo očekávejte druhý díl tohohle remaku. Takže zatím pa!