Po tom co jsem se probudil z omráčení ve starém protiatomovém krytu, spatřil jsem tmu. Tmu co zahalovala všechny mrtvé části těl které se okolo mne povalovaly. Jediný zdroj světla v tu chvíli byly otevřené dveře krytu, nezbylo mi nic jiného, než se přiblížit k desetimetrovému tunelu co nahrazoval vztupní halu. Na jedinou věc kterou jsem nikdy v životě nechtěl vidět, jsem právě hleděl. Opuštěné domy, utrpení, chlad, hlad a potom...
¡Ay! Esta imagen no sigue nuestras pautas de contenido. Para continuar la publicación, intente quitarla o subir otra.
tu bylo něco...co se blížilo ke mně... Matně jsem zaostřoval na tu osobu, jelikož jsem byl ještě lehce oslepen denním světlem. Ovšem dotyčný vlastně kulhal. Prvně jsem pouze sledoval, ale potom jsem hloupě zvolal: "Haló jste v pořádku!?" Ale to jsem neměl dělat. Osoba se prudce rozběhla a já nevěděl co mám dělat. Popadl jsem cosi co mi přišlo pod ruku a tu zrůdu udeřil do hlavy. Tenkrát jsem udělal dobře, neboť stál bych ještě chvíli a asi by mě to sežralo. Vidět město takhle prázdné bylo divné, navíc potom co mě napadla ta zrůdnost jsem ani nechtěl pomýšlet na to co se tady vlastně stalo. Jediné co jsem naposled viděl a slyšel byly sirény, rakety a uzavření dveří od krytu. Spousty křiku, výbuchů a střelby. V posledním momentě jsem viděl obrovský žár světla ve škvírách dveří a potom...
