V úterý odpoledne jsme si s Jamesem dali sraz v parku. Chtěli jsme se jít projít k našemu tajnému místu.
Byla to stará, opuštěná chata v lese za jezerem, kam jsme se v létě chodili koupat. Vedeme v ní dlouhé rozhovory a každým slovem se známe o trochu líp.
Když jsem viděla Jamese, jak přichází, tak se mi rozzářil úsměv na tváři. Vlastně vždycky, když ho vidím, jsem šťastná.
Ty jeho krásné modré oči a blonďaté vlasy. Je jako anděl. Prostě dokonalý.
"Ahoj." Řekl a pevně mě objal.
"Ahoj." Zašeptala jsem a objala ho ještě pevněji.
Chytli jsme se za ruce, proptetli mezi sebou prsty a bez jediného slova jsme šli směrem k jezeru.
Bylo ještě částečně zamrzlé a odrážely se na něm lesklé sluneční paprsky.
Obešli jsme ho a za chvíli už jsme stáli na okraji lesa. Už z dálky jsem zahlédla naši chatu. Zapadala do lesa, protože byla porostlá mechem a kapradím. Její střecha se dala stěží zpozorovat. Zakrývali ji totiž větve mohutných dubů.
Ruku v ruce jsme se k ní vydali po úzké, romantické cestičce.
