Při večerním venčení psa
Šla jsem s ním kupředu a vyhýbala se lidem. Nesnáším je! A nebo je miluji? Nevím, ale nechci je vidět.
Chlap, jež šel naproti mě držel na vodítku velkého a vcelku děsivého psa. Celkově jsem z něj měla smíšené pocity. Působil velmi sebejistě a dosti nebezpečne.
V tu chvíli jsem se bála, aby se něco nestalo, abych tam nemusela být. Proč to tak zveličuji? Proč mi to tak vadí? Proč to prostě nevezmu jako normální člověk a tolik nad tím přemýšlím? Já nemám odpověď. Stejnětak, jako vždy. Nemám odpověď!
Vedle něj jsem se cítila špatně. Byla bych se mu vyhla a obešla si dům, ale copak mě není? Vždyť to byl jen chlap. A já vám povím, nebyl.
V tu chvíli jsem si přála, aby můj malý pejsek, jež působí, stejnětak jako já, jako pouhá nicka, byl velká, děsivá stvůra, díky níž by ze mě měl i ten chlap jak hora strach a vyhýbal se mi.
Já nechci být jen člověk. Proč to tak musí být? Proč mi prostě nenarostou křídla, tesáky a drápy a neodletím pryč? Odpověď je jednoduchá - prostě to tak není a já s tím nic neudělám.
Jsem z toho nešťastná.
Chci, aby ze mě šel taky strach. Chci, abych působila tajemně a nebezpečně, ale přesto elegantně a úctyhodně.
Jednoduše, já nechci být člověk.
ČTEŠ
What is it?
RandomOtázky a k nim (někdy) odpovědi. Většina mých otázek je hloupá, ale zde nejsou jen mé otázky, ale také sny a občasné plány. To vše je strašně hloupé.
