Každý si myslí, že je stále šťastná.
Aby ne, když světu stále ukazuje jen své šťastné já.
Jen já vím, jak po nocích hledí do zdi,
ztracená v labyrintu vlastních myšlenek.
Pozorný člověk si občas ve dne může všimbout slz, co se jí derou do očí.
Vždy je však stačí včas zahnat, snad aby neutrpěla její autorita.
Jak jen ta je ukecaná. Člověk se jí ve dne marně snaží umlčet. Když však přijde domů, jako by se všechna ta její mluvnost vytratila. Zadržované slzy prorazí hráze a derou se na povrch.
Proč tohle děláš, Adélo?
