Vitam Aeternam

Rachel (1/4)

Entita jest bytost nehmotná, tudíž zabíti ji zbraněmi obyčejnými možno není. Nutno vyhledat pomoc magickou. Je-li o takovouto pomoc nouze, třes se, smrtelníku. Běž, co ti jen síly dovolí, neb čeká tě pouze to nejhorší. Poloentita mrchou menší jest, avšak běžeti měl bys jakbysmet.

Spisy celoživotní, svazek Mrchy po světě se toulající

Veteris z Jarvinbergu

***

Doktorka Collierová pomalu nabývala vědomí. Začala vnímat a ovládat vlastní dýchání.

Nádech. Plíce se rozepnuly a ona cítila, jak se naplnily vzduchem.

Výdech. Cítila, že získává zpět kontrolu sama nad sebou.

Hlava se jí trochu zatočila, jako kdyby se sehnula a příliš rychle se postavila.

Nemohla se dočkat, až ucítí opravdový čerstvý vzduch a ne jen ten recyklovaný, který k ní proudil skrz několik trubic a hadiček.

Do žil jí skrz infúzi v pravé ruce pomalu proudila studená tekutina. Levou ruku měla lehce obepnutou zařízením především pro monitorování krevního tlaku a pulsu. Nebyla to běžná látková manžeta, ale pevný kruh s několika různými senzory, který se při ukončení hibernace automaticky rozevřel. Nyní byl ještě stále zavřen, protože její zdravotní stav nebyl kompletně vyhodnocen a posouzen.

Uši měla stále trochu zalehlé, proto pořád polykala a snažila se způsobit jakési lupnutí, které by vyrovnalo tlak a zlepšilo tak i sluch. Kapsule tlumila jakýkoliv vnější zvuk, takže jediným indikátorem úspěšnosti bylo pípání monitorů a zvuky, které vydávaly trubky pumpující vzduch.

Otevřela oči. Měla problém zaostřit a ze všeho toho světla je udržet otevřené po delší dobu. Připadala si, jako by se probouzela z narkózy. Vlastně to ani nebylo daleko od pravdy. Byla v uměle vytvořeném kómatu, či spánku chcete-li, a to velmi dlouho...

Co bylo vlastně za den? A za měsíc? Co bylo proboha za rok?

Na tyto otázky se jen velmi těžko hledala odpověď, protože většina monitorů byla vypnutá kvůli šetření energie a zbyly tak provozuschopné jen ty nejdůležitější funkce, jež měly za úkol udržet subjekt při životě.

Vypadalo to, že se nějakým způsobem spustil nouzový stav. Jakmile totiž kapsuli, jakožto stroji, dojde energie, logicky přestane fungovat. Naštěstí má v kódu zapsané instrukce, jak v takové situaci pokračovat, aby nedošlo ke ztrátě na životě. To znamená, že si vypočítá, jak dlouho je ještě schopná pracovat a jak dlouho potřebuje k probuzení subjektu. V jejím případě už se déle vyčkávat nemohlo.

Aktivoval se víceúčelový sken, který měl za úkol zkontrolovat stav jejích orgánů a celkově si udělat lepší obrázek o tom, co se dělo uvnitř jejího těla. V některých případech se totiž po dlouhé době strávené v kapsuli vytváří krystalky, které mají velmi nežádoucí následky. V extrémních případech, kdy tělo odmítá látky snažící se těmto komplikacím předejít, může dojít až ke smrti. To se ale v praxi již nestává, protože je každý jedinec před uspáním důkladně testován. Je zde ale jistá tolerance nesnášenlivosti určitých složek těchto látek, proto se tyto krystalky mohou ve velmi malém množství objevit.

Její výsledky se při testech blížily horní hranici. Nepřekvapilo ji tedy, když výsledky skenování nevypadaly zrovna nejlépe. V takovém případě na řadu přišla procedura, která se všech nebezpečných hrozeb zbavila.

První část zahrnovala jemné mravenčení a šimrání, za čímž byla titěrná jehlička v zadní části krku, kterou proudila várka léků spolu s nepatrnými výboji. Nejednalo se o elektrické výboje, nýbrž o profligoické. Jsou si vcelku podobné, ale mají odlišné důsledky a vlastnosti. Možná to zní poněkud strašidelně, ale jakékoliv obavy zde byly opravdu zbytečné. Byl to jistě zvláštní pocit, divný, možná až trochu nepohodlný, avšak zcela bezbolestný.

Ne jako když vám u zubaře řeknou: „Nebojte se, je to jen nepříjemné, bolest neucítíte žádnou." Vy sice u těchto slov cítíte jistou nedůvěřivost, nicméně se jim snažíte uvěřit a nakonec, když na to dojde, kroutíte nohama s nutkáním zatnout zuby a překousnout vše v jejich cestě jako odplatu za to způsobené trápení a lži. Ne, v tomto případě to skutečně bylo bezbolestné.

Druhá část procedury spočívala v tom, že se do infúze přimíchala látka, jež se narušených krystalků v průběhu několika hodin zbavila nadobro. Nevýhodou ovšem je, že může způsobovat slabost, bolesti hlavy a další vzácnější vedlejší účinky, jako jsou závratě či krátkodobá ztráta vědomí podobná mikrospánku. Přítomnost těchto příznaků ale není pravidlem, záleží to čistě a jenom na individuálním organismu.

Celý proces trval přibližně deset minut.

Proběhla finální kontrola vitálních funkcí a po zablikání zelené kontrolky nad její hlavou se zařízení kolem levé ruky otevřelo. Kapsule zapraskala a poklop se pozvolna otevřel.

***

Stromy bez listí stály zkroušeně uprostřed pusté, seschlé krajiny. Tráva se proměnila v suché chmýří, jež pokrývalo vyprahlou zem. Obloha na to nadělení hleděla bledě oranžovou tváří, pod kterou bylo kdesi v dáli skryté skomírající slunce.

Zpěv ptáků, na který se těšila jako psík na pamlsek, neslyšela, protože ptáci byli tu tam. Ani na nebi, ani při zemi. Vítr na svých tvářích a čechrání jejích vlasů necítila, protože nefoukal a nekvílel. Vzduch tížila prapodivná mléčná mlha, která jako kdyby vysávala veškerý kyslík. Kolem bylo větší ticho, než v uzavřené kapsuli. Vyvolávalo to pocit úzkosti a působilo depresivně a strašidelně.

„Haló?" zavolala v naději, že není jediná, kdo se nouzově probudil. Na tomto místě s ní byl ještě zbytek výzkumné skupiny, jejichž členy si sama vybírala. Jejich přesná poloha byla ale neznámá, protože autopilot jejich transportéru je vyhodil na různých místech, v různých intervalech, a potom sám spadnul neznámo kam.

Někde v hloubi duše tušila, že se její volání nikdo neozve, ale přesto to zkusila. Naděje přece umírá jako poslední.

Nebyl to příjemný pocit, být v okolí jediný člověk při smyslech. Jedna polovina chtěla volat o pomoc a hledat sebemenší známku lidské přítomnosti, druhá si s ledovým klidem užívala situace. Její nová, cizí identita válčila s tou původní. Nevěděla, zdalipak se smát, či plakat. Nejradši by udělala obojí najednou.

Rachel ale byla silná. Po tolika životech, dobrodružstvích, strastech i radostech, po tolika odbočkách a uličkách její existence se zocelila a naučila se zachovat chladnou hlavu i s pocity jako byly tyto. Samozřejmě jednou za čas nastaly chvíle, kdy prostě nechtěla dále bojovat a poddala se emocím, avšak toto nebyla jedna z nich.