Memento mori

1.kapitola

Helena

Sluneční paprsky ozářily mé dosud zavřené oči. Pomalu jsem otevřela oči a podívala se na budík. 7:16.
To ne! To nemůže být možné! Problesklo mi hlavou. Zaspala jsem!

Bleskurychle jsem vyskočila z postele a začala se oblékat. Rychle jsem si učesala své dlouhé tmavě hnědé vlasy a nasadila brýle.

Otevřela jsem dveře od pokoje a zamířila do kuchyně.

Dala jsem vařit vodu na ranní kávu. Náhle jsem uslyšela praštění dveří. Svižné dupavé kroky se přibližoval stále rychleji ke mně. Otočila jsem se směrem ke dveřím do kuchyně.
,,Ahoj mami." řekla jsem osobě stojící ve dveřích.

,,Proč jsi mě nevzbudila dřív?! Přijdu pozdě do práce!" křikla a nalila si horkou kávu.

,,Promiň, zaspala jsem."odpověděla jsem s klidem a podívala se hodinky. Vyprskla jsem kávu a s vytřestěnýma očima hleděla na hodiny. 7:28! Položila jsem hrnek s kávou na kuchyňskou linku, popadla bundu a běžela na autobus.

Autobus jel v 7:30, takže jsem měla co dělat, abych doběhla na zastávku asi 200 metrů od domu v čas.

Zatočila jsem za roh a viděla odjíždějící autobus. Kruci! Křikl můj vnitřní hlásek v hlavě. Podívala jsem se na hodinky. 7:32. Další autobus jel, až za 13 minut, tak jsem šla pěšky.

Byla jsem ve velkém časovém presu, proto jsem nešla svojí obvyklou cestou, ale hledala jsem skratku.

7:54. Viděla jsem na svých hodinách. Stíhala jsem školu, ale mé boty za to nesly následky. Skratka, kterou jsem vyrazila byla plná bláta, které se mi přilepilo na boty.

Alexandra

Sluneční světlo proniklo do mého pokoje a příjemně mě hřálo na tváři. Protáhla jsem se a mírně pousmála. Podívala jsem se na postel mé sestry, dvojčete a nejlepší kamarádky Tary. Byla prázdná. Peřina s bílým povlečením, na kterém byly modré růže, byla úhledně rozprostřená po celé posteli. Podívala jsem se na digitální hodiny na mém nočním stolku. 6:15. Nejvýšší čas vstát. Pomyslel jsem si. Přihodila jsem nohy přes okraj postele a rozhlédla se po pokoji. Bíle vymalované zdi, na kterých vynikaly mé kresby. Dva psací stoly přiražené ke zdi a velké skříně, ve kterých se ukrývali spousty módního oblečení, o kterém by se některým holkám mohlo jenom zdát.

Stoupla jsem si a upravila svou peřinou s černým povlečením, na kterém byly rudé růže, aby vypadala stejně jako na vedlejší posteli.

Vyšla jsem z pokoje a bosky šla po schodech dolů do kuchyně. Na podlaze byl měkkoučký bílý koberec. Celý náš dům byl vybaven moderním nábytkem v podzimních barvách (béžová, hnědá, bílá atd.). Na zdech sem tam visel obraz, nějaká rodinná fotka či zrcadlo.

Vešla jsem do kuchyně a uviděla Taru sedět u barového pultu a jíst cerálie.
,,Dobré ráno." popřála jsem jí s úsměvem na tváři. Tara zvedla hlavu až se jí blonďaté vlasy svezli do tváře. Upřela na mě své hnědé oči a též mi popřála dobré ráno.

Posadila jsem se naproti ní s miskou cerálií a dívala se jak jí. Jedli jsme mlčky. Nepotřebovali jsme mluvit, aby jsme věděli co se druhé honí hlavou, máme mezi sebou zvláštní spojení, které není cizí jen dvojčatům.

Po vydatné snídani jsme se jako každé ráno setkali se zapeklitým problém. Co si vzít na sebe?
Stála jsem před skříní, ukázováčkem si poklepávala na bradu a přejížděla pohledem všechno to oblečení.
Nic, nic nevidím. Dvěma kroky jsem se dostala ke skříni a začala se v ní přehrabovat.
,,Mám to!" vykřikla jsem zborově s Tarou, když jsme našli tu správnou kombinaci. S vítězoslavným úsměvem na rtech jsem se otočila na Taru a ukázali ji své oblečení. V levé ruce jsem držela černé roztrhané džíny a v pravé rudé roztrhané tričko s černými lodičkami.

Tara měla stejnou kombinaci, jako já jen její džíny s lodičkami byli bílé a tričko modré.

Oblékli jsme se jemně nalíčili, po ústní hygieně jsme se konečně mohli vydat do školy. V předsíni jsme si obuli lodičky. Tara vzala klíčky od našeho auta.
,,Chytej." broukla a hodila mi je. Chytila jsem je a nasedla do našeho černého Kamara. Když jsem nastartovala motor začal vrnět a já vyjela z příjezdové cesty našeho domu, sešlápla plyn a jela vstříc Praze.