Ahoj jsem Maikeru ale říkají mi Maiky nebo Maik. Chci se s vámi podělit o svůj příběh.
Všechno to začalo když mi bylo 13 let začal jsem krást v zájmů přežití ale to nikomu nevysvětlíte pak jsem začal s kamarádem pěstovat marihuanu ve staré kapli. On pěstoval a já prodával. Byly jsme fyfty fyfty. Takhle se nám vedlo do našich dva a dvaceti let. Pak nás chytli. Celou vinu jsem hodil na sebe. Byl to přece můj nejlepší přítel nemohl jsem ho nechat zavřít. Tak jsem byl odsouzen na osm let v base. Jenže to bych nebyl já abych se nepokusil utéct. Dělám to už od tej doby co mě zavřeli poprvé ve třinácti ale to bylo za ublížení na zdraví a dovezli mě do nápraváku. Ze kterého jsem utíkal každý den. A každý den jsem se pral s ochrankou. Většinou chodili ve třech a měli obušky zbraň a paralyzér jednou jsem to schytal paralyzérem vedle levého oka a od tej doby občas vidím na jedno oko barvoslepě. Nevím čím to je. Můj trest se navýšil o dva a půl roku. Jenže jsem v tomhle nepoučitelnej a pokusil jsem se utéct znovu. Snažil jsem se každý den. Když mě zavřeli na samotku asi po dvacátém druhém pokusu. Měl jsem čas přemýšlet. Po dvou dnech mě pustili ze samotky tvořil jsem následující tři týdny důkladný plán útěku. Po třetím týdnu takže v pondělí jsem utekl trvalo mi to dvě hodiny. Bohužel mě našli o měsíc později. A tak mi trest navýšili na neurčito do basy s největší ostrahou zdí deset metrů vysokou a minimálně dva metry do hloubky, ostnatým drátem na vrchu, několika strážnýma věžma a několik set tisíc po zuby ozbrojení, obrněný a maskovaní bachaři. A tady to vypadá že zůstanu. Ne to v žádném případě. Nehodlám tu zůstat i kdyby my usekali nohy a ruce.
Další den v base jsem dostal spoluvězně k sobě na celu. V týhle base vám daly čísla podle cely a podle toho kolikátý jste vězeň v oddělení. Já měl celu 7 číslo vězně 151 a oddělení X/W. Ten nový vězeň se mnou zprvu nemluvil ani se nedivím já taky nemluvil s nikým. po dvou měsíců co jsme byli spolu v cele jsme spolu začali komunikovat.
Jmenoval se John a seděl tu už dvanáct let za masovou vraždu. Prý tu nikdo neví jak dlouho tu bude. On sám to nevěděl a já už vůbec ne. Konec konců téměř všichni se tvářili jakoby od sud nechtěli nikdo si nestěžoval. Sem tam byla nějaká bitka nebo pokusy o útěk ale to bylo vše. Měli jsme tu fotbalové a basketbalové hřiště míče, tělocvičnu respektive fitko.
Mohli jsme se dívat na fotbal a hokej nebo sem tam nějakej film v TV. Ale to jen opravdu výjimečně. Jenom to jídlo bylo hrozný.
Bramborová kaše byla hustá jak beton ze jste to ani z toho talíře nvikydli a omáčky byli bud moc slané nebo pikantní. Ale nebylo to tak hrozný docela mi tam chutnalo.
Právě uběhl rok a dva měsíce.
