True Love...

Tábor?

,,Proč musím jet na tábor?" Řekla jsem otráveným tonem, neboť jsem se tam vůbec netěšila. ,,Proto, chci jsi od tebe odpočinou." Řekla a odešla pryč z obýváku. ,,Tak proč jsi mě tam neposlala už dřív, když ti lezu na nervy?" Řekla jsem si sama pro sebe. Dále jsem sledovala televizi, ale byla jsem tak naštvaná, že jsem se musela někomu vyříkat. Ale počkat, já vlastně nemám nikoho, jenom svoji mamku. 

Mám ji ráda ale štve mě, že mě poslala na tábor a mě o tom nic neřekla. Bylo by lepší, kdybych měla jet na 2 týdny k babičce. No... vlastně nebylo. Jedu za necelý týden, takže mám spoustu času. Vím, že spousta lidí by se na první tábor těšila, ale zase spousta by se netěšila, bála a prostě tam nechtěla, a zrovna já patřím k nim. 

O Týden Později

Nikdy jsem nechtěla, aby tenhle den přišel. Dva týdny někde pryč. Stála jsem s kufrem narvaným až do kopce. Docela se divím, že jsem ten kufr zapnula. ,,Mami, jedeme už?" Zavolala jsem na ni z chodby.  ,,Už jdu." Začala jsem si nazouvat boty a ještě jsem si kontrolovala věci. 

Vyšla jsem z domu a hodila jsi zavazadlo do auta, sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a čekala, až mamka dojde. Do mobilu jsem si zapnula sluchátka a vybírala nějakou písničku. Když jsme vyjely, bylo hrobové ticho, tak jsem si do uší zastrčila sluchátka. Poslouchala jsem celou hodinu, než jsme přijely k velké chatě. ,,Měj se, už musím jet." Řekla a začala couvat s autem. ,,Necháš mě tady? Jenom tak?" ,,Musím jet." Vypadly z ní poslední slova před tím, než zavřela okýnko. Jen jsem jí zamávala a já pokračovala v cestě k velké chatě. 

Co jsi mám v první den myslet? Nemám z toho dobrý pocit. Buď to dopadne jako vždycky, že tu nikoho nebudu mít a nebo že jsi najdu jednoho maximálně dva kamarády, které nebudu chtít po těch dvou týdnech opustit. 

,,Dobrý den." Pozdravila mladá slečna u recepce. ,,Dobrý." Oplatila jsem jí. ,,Jméno?" Zeptala se ,,Veronika Me-..." ,,Mám tě, jsi totiž jediná Veronika ze všech 15 dětí." Usmála se ,,Patnácti?!" Vyhrkla jsem ze sebe překvapeně. ,,Ano. Přihlásila se spousta dětí či mladistvých ale moc vás nepřijelo. Tady máš klíč od pokoje. Číslo 19." ,,Děkuji." Odpověděla jsem a vydala jsem se po schodech k pokoji. Cesta nahoru mi chvilku trvala, protože jsem za sebou táhla několik kil. 

,,Dovolíš?" Zeptal se mě nějaký kluk, a vzal mi kufr. ,,Děkuju ale-..." Přerušil mě, protože se ptal na číslo pokoje. ,,Ehm... 19." Mírně jsem se zasmála, když se začal červenat. ,,Tak to mi nevyšlo." Usmál se, když mu došlo, že stojíme před mým pokojem. ,,Ale děkuju." Úsměv jsem mu oplatila. ,,Já jsem na 20, támhle." Ukázal na pokoj hned vedle. Odemknula jsem a on mi dal kufr za dveře. Než jsem se s ním stihla rozloučit, zmizel. 

První dojem z pokoje byl skvělý, 4 postele vedle sebe, koupelna, lednička a televize. Možná se mi to bude líbit. NA schodišti jsem slyšela holčičí hlasy. Prosím, ať jsou přátelské. 

Nevím proč, ale těšila jsem, doufala jsem, že budou přátelské, milé a hlavně moje spolubydlící, se kterými by se dalo mluvit. Byl to skvělý pocit.