Příhody z Bradavic [ZASTAVENO 4EVER]

Kapitola 19. Mise mrkev

"Potřebovaly bychom mrkve," oznámila jenom, a už se k nim cpali skřítci s košíky plnými výstavní zeleniny. "Ne, ne, jen mrkve, díky! A nemáte nějakou nůši nebo něco? V těch košících to neponesu!"

Llyan se nemohla zbavit dojmu, že by se k nim mohla chovat trochu zdvořileji, ale skřítkům to zjevně vůbec nevadilo a navíc se na holku ze starého zmijozelského rodu ještě chovala úplně svatě.

Během minutky měly nůši plnou mrkví a skřítci se mohli přetrhnout, aby jim splnili ještě jakékoli další přání, o které si jen řeknou. Aurora s díky odmítla a vrazila řemeny nůše do ruky Llyan.

"Hej!" pokusila se Havraspárka protestovat.

"Nemel. Já jsem hlava akce, ty jsi nosič. Je to jenom fér."

Llyan zafuněla jako popuzený los, ale neodporovala.

Nakonec se jako největší problém z celé té kuchyňské části plánu ukázalo vyklidit pole bez kapes plných cukroví, které se na ně valilo pořád dál a dál jako příboj. Aurora už ztratila trpělivost, posledního dotěrného skřítka odstrčila, až kecl na zadek, a vyskočila ven ve stylu někoho, kdo prchá před rozzuřenou tchýní oknem. Llyan se jim ještě překotně omlouvala a s jednou nohou venku je tak, aby to Aurora neslyšela, poprosila ještě o jeden větrník.

Když se dostaly do Vstupní síně, už tam nikdo nebyl. Ideální! Aurora vyrazila vpřed a div že nenabourala do hlavní brány. Llyan se ploužila za ní s nůší na zádech a neustále se nervózně ohlížela.

"Lumos!" šeptla Aurora a zaklonila hlavu, aby dohlédla na všechny ty zámky.

"Na tohle bude potřeba nejmíň tisíc Alohohmor," vyšilovala polohlasem Llyan.

Ale to už Aurora potichu mumlala odemykací formuli a pomalu přejížděla svítící hůlkou podél dveří. Několikrát to cvaklo a brána se se strašidelným vrznutím pootevřela.

"Dámy mají přednost," uklonila se Aurora s úšklebkem. Llyan něco otráveně zasyčela a protáhla se i s nůší ven. Aurora nechala téměř neznatelně otevřeno, aby si ten trouba Ambo nemusel lámat hlavu s kouzly.

Teď musely překonat rozlehlé volné prostranství, kde hrozilo, že se každou chvíli někdo podívá z okna a uvidí je. Aurora zhasla hůlku a ocitly se v téměř úplné tmě. Llyan se ze všech sil držela, aby nezačala kníkat. Aurora ji popadla za rukáv a spíš po paměti zamířila oklikou ke skleníkům, které skýtaly jedinou ochranu před slídivýma očima v dosahu.

Proplížily se kolem nesčetných rostlin a rozběhly se co nejtišeji k temné hradbě stromů před nimi. Llyan s funěním dusala pěkných pár kroků za Aurorou a modlila se ke všem pámbíčkům na světě, aby se ty mrkve nevysypaly. Nebo - nedej bože - aby nezakopla.

Už byly skoro v lese, když se v hájence zhaslo a ze dveří vyšel Hagrid.

Llyan si toho díkybohu všimla až s mírným zpožděním, jinak by vyjekla tak nahlas, že by to poslalo celý jejich plán do háje. Aurora ji už znala, a tak první, co udělala, bylo zacpat jí pusu. Llyan kolem sebe poplašeně zašermovala rukama, ale to už Aurora i s ní hupsla ragbyovým skokem do hromady listí pod stromy.