Poklad Nireälů

Dárek?

Byl krásný teplý červenec, slunce se již pomalu loučilo s dalším letním dnem a pomalinku, jako by se rozmýšlelo, jestli to má opravdu udělat, zapadalo za obzor.

Děti však ještě venku radostně výskaly, běhaly a hrály si různé hry.

Ani rodina Johnsových nebyla vyjímkou, protože dneškem počínaje třináctiletá Annabella slavila své narozeniny se svou rodinou a s pár kamarádkami.

V devět hodin všichni hosté odešli a Annabella ještě rodičům pomohla vše uklidit.

Úklid trval asi hodinu a hned jak Annabella uklidila i poslední papírek, tak šla unavená po dnešním náročném dni do svého pokoje, aby se mohla konečně pořádně vyspat.

"Ann! Počkej! Potřebujeme Ti ještě něco dát!" K jejímu neštěstí jí však zastavili ještě její rodiče a Ann tedy musela za nimi do obývacího pokoje.

Její rodiče seděli u stolu na pohodlných židlích, a tak si sedla na jednu obzvlášť tvrdou židli, protože jinak by hned asi usnula a s napětím očekávala, co jí chtějí dát.

Vždyť všechny dárky už dostala...

Její matka však vstala a šla ke skříni, která byla pro Annabellu zakázaná. 

Sundala si z krku klíček a s cvaknutím otevřela skříň. Anabella neviděla, co tam dělá, ale když se na ní její matka otočila, tak držela v ruce zabalenou krabičku, která sice vypadala velmi staře, ale i přesto velmi zachovale.

Annabella seděla tiše jako pěna a počkala, až jí matka ten zvláštní dárek předá.

To se stalo asi po půl minutě, než její mamka ještě zamkla skříň.

Annabella si dárek opatrně převzala, aby ho nepoškodila, ale pořád ho nerozbalovala a trpělivě očekávala, až jí k tomu rodiče něco řeknou.

"Ten dárek je od tvých rodičů..." Začala mluvit její matka "Od tvých pravých, biologických rodičů." Annabella hned našpicovala uši jako netopýr, aby jí ani jedno slovo neuteklo, protože sice věděla, že je adoptovaná, ale nic dalšího o tom nevěděla.

"Měli jsme Ti jí dát v den tvých třináctých narozenin, ne dřív, ani ne později." Promluvil konečně i její otec.

"Aha...a jak zemřeli moji rodiče?" Zeptala se Annabella, i když už předem znala odpověď.

"Promiň, Ann..., ale máme přísně zakázáno o tom mluvit. Ale brzy to již zjistíš sama." Řekla její matka.

Annabella měla na jazyku tisíce otázek a měla co dělat, aby ho vůbec udržela za zuby.

Už už chtěla ten dárek rozbalit, aby zjistila, co v té krabičce je, ale její matka jí zarazila "Máš jí rozbalit o samotě."

Annabella tedy vstala, i když jí zvědavost hryzala zevnitř a zamířila do jejího pokoje provázená soucitnými pohledy jejích rodičů.

Vyběhla po schodech, doběhla na konec dlouhé chodby, otevřela dveře do svého pokoje a vklouzla dovnitř.

Zavřela za sebou potichounku dveře, položila ten dárek na psací stůl, rozsvítila lampičku a sedla si.

I když byla strašně moc zvědavá, co je uvnitř, tak si ještě ten dárek podrobně prohlédla, aby jí vůbec nic neuniklo.

Jenže nic zvláštního na té krabičce nebylo. Byla jen zabalená ve starém papíru, který se začal pomalu rozpadat a byla převázaná fialovou stuhou.

Moje oblíbená barva, pomyslela si Annabella a jedním pohybem jí rozvázala.

Protože však byla po celém dni tak unavená, hlava jí sama od sebe klesla na tu krabičku a hned usnula.

-------------------------------------------------------------------------------------

Bylo krásné ráno a teplé sluneční paprsky šimraly Annabeth na tváři a díky tomu se probudila.

Celá zdřevěnělá se protáhla, promnula si oči a zamžourala na hodiny.

Bylo osm hodin.

Annabella se podivila, ještě nikdy se jí nestalo, že by spala takhle dlouho. Většinou byla totiž ranní ptáče.

V tu chvíli si však všimla nerozbaleného dárku a hned krabičku otevřela.

Bylo tam v papíru cosi zabalené.

Annabella nedočkavě, ale zároveň opatrně rozbalila papír a na psací stůl vypadl nějaký dopis a další krabička o velikosti 10 cm na 10 cm.

Ann chvíli váhala, co má rozbalit prvního, ale nakonec sáhla po dopisu.

Byla na něm zvláštní pečeť, jenže Ann si jí moc nevšímala, rychle jí rozlomila a vytáhla z obálky nažloutlý papír a další o trochu menší obálku.