Nikdy! Neříkej NIKDY!

Ona to byla pravda?

            Vždy jsem si myslela, že žít obyčejný život je nuda. Mít přátele, řešit vztahy, chodit na diskotéky. To musí být nuda. Co bych teď za to dala.

Skrze moji odtažitost od lidí a vyhledávání dobrodružství, jsem se dostala tam, kam by každý snílek chtěl. Do světa fantazie.

Jak to vůbec začalo? Nejspíše, co si tak ještě pamatuji, tak hádkou s mojí macechou. Nechtěla mě pustit na narozeninovou oslavu mé jediné kamarádky. Taky snílka jako já. Utekla jsem tedy z domu a běžela přes město k ní. Ale cestou jsem uviděla něco divného. U nás jsem byla hodně známá pro nebojácnost, a že do všeho jdu bez rozmyšlení.

Podívala jsme se za roh domu a někdo tam někoho bil tyčí. Nevěřícně jsme se dívala po něčem, čím bych pachatele mohla oslabit. Našla jsem jen starou plechovku od psí konzervy. Popadla jsem ji a hodila po cizím útočníkovi. Ten hned svoji pozornost obrátil na mě. To jsem zjistila, že jsem nejspíše v háji.

Útočník na mě vyrazil. Trochu jsem si povzdechla, pevně stiskla dárek pro kamarádku, šeptla si „Promiň Angy, asi to opravdu nestihnu." A rozeběhla se proti útočníkovi.

Ohnal se po mě tyčí. Uskočila jsem a byla na straně dobitého člověka.

Člověka??? Zahleděla jsem se na ležící postavu na zemi. Mladý kluk s dlouhými černými vlasy a vlčími uši­... raději jsem si řekla, že je to asi jen nějaký fanda fantazie jako já. A rozhlédla se po možné zbrani. Na zemi ležela katana. Japonský meč. Popadla jsem ji a odrazila útočníka. Ještě několikrát zaútočil, ale po nějaké chvíli přestal. No... bylo to z důvodu, že jsem ho tupou stranou praštila po ruce. Konec katany ho škrábl a on zmizel.

Udýchaně jsem padla na kolena a stále přemýšlela, zda to je pravda, nebo není. Otočila jsem se a ten mladý kluk tam stále ležel. Popošla jsem k němu a snažila se ho vzbudit.

Povedlo se s nečekanou reakcí. Vylekal se a zaútočil na mě. Dostala jsem pořádnou ránu do břicha. Pak mě chytil pod krk a díval se zlostně. Já se raději ani nebránila. Nemělo to smysl. Jen by si více myslel, že jsem nepřítel. Dopadlo to dobře. Přestal mě škrtit a raději se stáhl. Já se snažila zase volně dýchat. Místo toho jsem kašlala jako urvaná z řetězu.

Konečně jsem seděla v klidu a dýchala. On si vzal katanu a namířil ji na mě. Já si jen krátce povzdechla a řekla „Nemáš zač." a pomalu vstala. Nějak se mi motala hlava, tak jsem zůstala u stěny opřená. On schoval meč „Cože?" podívala jsme se na něj. Měl nevěřícný pohled a nastražené uši. „Nemáš zač." zopakovala jsem a pomalu udělala pár kroků. Předešel mě „To... Ty... Tys mě zachránila?" byl tak mimo, jako by se díval na nový objev v životě. Jako by nikdy nic takového neviděl. Pousmála jsem se „Nejspíše. Ani nevím. Když jsem ho poranila, tak zmizel." Kluk vlčími uši střihnul a nejistě si mě prohlédl „Není možné, abys ho porazila. Nejsi démon ani polo bůh ani bůh. Jsi jen člověk." Pevně jsem chytla tašku „I lidé mají sílu. To mi věř." Řekla jsem a konečně se vydala na cestu k Angy.

Skoro u jejího domu jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Okolo jejího domu byla modrá záře a sama Angy s rodiči stáli uprostřed toho všeho. Moje kamarádka byla oblečená jako nějaká japonská princezna a její rodiče neustále něco říkali dokola. V tom se mi vybavil jeden její příběh o princezně démonů. Kdysi mi to vyprávěla, že je královská rodina démonů, která se ukrývá mezi lidmi a čeká, až jejich následník oslaví osmnácté narozeniny, aby mohl převzít vládu nad démony a vším z druhé strany brány. Myslela jsem si, že je to jen pohádka. Ale jak to tak vypadá, je to skutečnost. Nevěřícně jsem stála a dívala se, jak záře sílí a objevuje se brána do druhého světa. Nechtěla jsem čekat, až moje nejlepší kamarádka zmizí a rozeběhla jsem se tam.

Rodiče mě zpozorovali a její otec vytáhl katanu. I tak jsem přeskočila asi metrový plot a tehdy děkovala svému zemřelému otci za vojenský výcvik. Jo měla jsme tvrdou školu.

Zastavila jsem se kousek od katany a zavolala její jméno. Podívala se na mě s rudým zrakem a černými dračími křídly na zádech. Pevně jsem chytla tašku „Já ti svůj dárek dám, ať mě to stojí třeba život." A vydělala jsem zabalený, plyšový dárek, který si přála.

Její otec se zle podíval „Nedovolím ti vše zničit, Alex. Odejdi, dokud je čas a já tě nechám žít." Podívala jsme se do jeho očí „Ne... neodejdu, dokud nedostane můj dárek..." Podíval se udiveně. Udělala jsem několik kroků k němu, dokud jsem neměla katanu na krku „...I kdyby mě to mělo stát život. Já jí ho dám." Dodala jsem s hodně přísným pohledem. Nakonec couvl. Já k ní nejistě došla a dala jsem jí zabaleného plyšáka „Promiň, že jsem to nestihla. Vím, není na mě spoleh. Ale věř jedné věci. Stále jsem tvá kamarádka." Angy stekla jedna slza „Děkuju, Alex." Já se lehce pousmála „Jestli je to pravda, jak jsi mi vždy vyprávěla, kdo bude ta oběť?" Angy se podívala smutně „Nejspíše někdo z mých rodičů." Já se rozhlédla „Jo. Nikdo jiný tady není." A šibalsky jsem se usmála. I ona se pousmála. Oči měla nalité slzami „Alex. Slib mi, že i když už tady nebudu, tak budeš psát ty tvoje praštěné příběhy a kreslit k nim obrázky. Jednou se určitě vrátím a vše si přečtu." Já se ze široka usmála „V to věř. To mě nikdy nenapadne přestat psát." Ona si rozdělala balíček a objala medvídka „Budu ho mít vždy u sebe. A NIKDY NEZAPOMENU." Já ji lehce objala „Já taky nikdy nezapomenu, Angy." Dala jsem ji letnou pusu na tvář „A nezlob mi tam." Poodešla jsem několik kroků, když se tam ukázal ten kluk s vlčími uchy. Angy otec se podíval zděšeně „Co tady děláš! Sem nesmíš, démone." On šel směrem k nám bez jediného zaváhání. I když se s ním dal starší pán do boje, tak prohrál. Byl raněn a docela daleko od nás. Další chránila Angy její maminka. Ta padla po jedné ráně tupou stranou. Pak jsem stála já a Angy. Ta se dívala zděšeně a nevěřícně. Já si stoupla jako její štít „Nepustím tě k ní." On se pousmál „Takže nakonec něco v tobě bude. Jen démoni vydrží tuto auru. Člověka by to už složilo." Já se podívala udiveně a on vyrazil proti Angy. Doslova kolem mě proletěl.

Otočila jsem se a nepřála si nic jiného, než ji zachránit. V mžiku jsem si vzpomněla na trénink a dokázala skočit do rány. Katana mnou projela jako máslem. Byla zapíchnutá v pravém rameni. Bolestí jsem padla na kolena a snažila se nekřičet. On se udivil a vytáhl meč. To jsem už sykla bolestí. Angy ke mně udělala dva kroky „Alex... zmiz odtud. Brzy se brána otevře a tebe by to zabilo." Já bolestí stěží vnímala, co říká, ale vstala jsem a dostrkala ji na její místo „Když tu nebudeš semnou, tak aspoň padnu za tebe, jako oběť." Angy hrůzou strnula.

Usmála jsem se na ni ze široka „Dávej na toho plyšáka pozor. Stál mě celé jmění." A v tom se otevřela brána a něco mě probodlo skrz srdce. Uslyšela jsem Angy křik a pak jsem viděla jen tmu.