Magická Paříž

Začátek

Jako každou cestu ze školy jsem se toulala po městě jeho tajnými uličkami a přemýšlela, co si jako každý den dám dnes za kafe. Najednou jsem se zarazila. Stála jsem před obrovskou kavárnou, které jsem si nikdy nevšimla. Asi jí tu postavili nově, stejně po škole nikdy moc nevnímám, tak proto jsem si toho nemusela všimnout. Vešla jsem dovnitř. Nádherně to tam vonělo. Nikdo tam ale nebyl. Tak jsem si sedla ke stolu a čekala, až přijde obsluha. Najednou se ozval odněkud ze zhora hlas. Podívala jsem se nad sebe a najednou jako kouzlem jsem se začala vznášet výš. Létala nade mnou jakási paní oblečená v bílé košili, černých ryflích a tmavě namodralé zástěrce. Nevěděla jsem co se to děje, ani kam jsem to vešla, věděla jsem jen, že to nevěstí nic dobrého. Paní se mě zeptala co si dám, já jí nestačila říct ani jedno slovo a už jsem nic nevnímala. Omdlela jsem.

Když jsem se probouzela, sotva jsem věděla, kde to vlastně jsem. Tu paní jsem si ale pamatovala moc dobře. Křičela na nějakou holku, aby přinesla mokrý hadr a novou suchou deku. Už jsem začínala pomalu chápat, kde to jsem. Pořád jsem ale přemýšlela nad tím, jak jsem se sem dostala.

"Už se vzpamatovala"řekla ta paní, co se před tím nade mnou vznášela."neboj se, všechno ti vysvětlím, jen si teď eště chvíli odpočiň, ať to všechno pochopíš správně. "   Neváhala jsem a hned jsem usla. Jen jsem se bála, jak poberou naši doma, že jsem dorazila pozdě.

Když jsem se probudila, byla jsem strašně hladová. Otočila jsem hlavu na druhou stranu a uviděla stůl s jídlem, u kterého seděla ta paní a ta holka co jí podávala ty věci. "Pojď za námi." Řekla ta paní. Sice jsem trochu váhala, ale pak jsem se odhodlala a šla za nimi.
"Kde to jsem?"zeptala jsem se váhavím hlasem. Nikdo neodpovídal. Jenom ta holka se zvedla, chytla mě za ruku a řekla: "Tak pojď." Chytla jsem jí a šla s ní do jakési místnosti, kde začala nahlas něco blábolit. Najednou jsme se ocitli ve velmi tmavé místnosti. "Radši se na nic neptej, pokud tě nevyzve sama." Nechápala jsem, ale radši jsem jen přikývla a dál jí následovala dlouhou uličkou. Došli jsme k velkým dveřím. Otevřela je, chytla mě za ruku a vedla mě dál. Najednou jsme se ocitli v obrovském sále, kde se najednou rozsvítila všechna světla. "Doufám, že máš dobrý důvod mě rušit Klaudie!" "Jistě" klekla si a zatáhla mě za rukáv, abych si taky klekla. Na konci místnosti seděla paní ve velmi krásných šatech a dívala se na mě. "vešla do naší kavárny"
"A co má být? Do naší kavárny čarodějové chodí." "Jenže potom omdlela a Lucy zjistila, že je to člověk." "Tak to je ovšem něco jiného. Pojď blíž Luno!!" Zvedla jsem se a nechápavým pohledem jsem na ní zírala, jak může vědět moje jméno. "Takže Luno," začala s výkladem."vešla jsi do naší kavárny s účelem jít na kafe, ale ty jsi omdlela, protože jsi se začala vznášet a nad tebou létala cizí osoba. Je to tak?" "Ano."odpověděla jsem rychle. "Jsi tu, aby jsi zjistila, kam jsi se vlastně dostala, jestli se nemílím." "Nemilíte" "A chceš to povědět?" "Ano prosím."
"Tak tedy, vstoupila jsi do ČARODĚJNÉ kavárny, do které žádný člověk neumí vkročit. Je tedy velmi zajímavé, že jsi se sem dostala. O tomto místě nesmíš nikomu říct, rozumíš?" "Ano, ale pokud to dobře chápu, tak existují lidé, kteří mají magickou moc a tím pádem například vyhrávají nefér. Takže my tvrdě pracujem a dřem a vy si tu zatím můžete se vším pomoct pouhým kouzlem!!" "Ano, to je pravda, ale nikdo nesmí o tom, že umíme kouzlit vědět. Jinak by nám byla naše schopnost odebrána. Věř mi, že tenhle život není kafíčko." "Stejně mi to příde nefér!" "Tak dobrá, pokud chceš, můžu ti na celý rok půjčit kouzla a magii. Budeš moci kouzlit. Když někdo vysloví přání, ty ho bez očekávání splníš, aniž bys nad tím přemýšlela. Pokud do roka někdo zjistí, že umíš kouzlit a nebude to čaroděj, bude ti tvá moc ihned odebrána a ty budeš zase žít svůj normální život, jako jsi žila před tím. Pokud to nikdo nezjistí, svou moc si budeš moci nechat. Beřeš tuto nabídku?" "Ano!!"vykřikla jsem bez přemýšlení. "Tak tedy dobrá, od zítřka buda tvá moc fungovat. Tímto se s tebou loučím." Najednou tam ta paní nebyla. Už jsme ani nebyly v té místnosti. Byly jsme v kavárně. Ta holka zas začala něco žvanit. V tu ránu jsem se ocitla doma v posteli a knížku v ruce a akorát klapli dveře a rodiče vykřikly: "AHOJ!" Já to stihla. Nevěřila jsem tomu. Lehla jsem si a přemýšlela o zítřku, co se to vůbec stalo a jestli to bude tak super jak to vypadá.

To byla první kapitola. Doufám, že se líbila a že budete číst dál.
Kiki