Sekunda

-Prolog-

Ženský hlas v rozhlase mi dal ještě krátkou naději, že si svou cestu rozmyslí. Vlak měl přijet o pět minut později. Nechtěla jsem se ho vzdát. Chtěla jsem být po jeho boku. I když jsem věděla, že to nejde. Každý žijeme v jiné ose života. I přes to, že jsme se často setkávali a užívali si každý moment, který spěšně utekl, jako voda rychle protékala mezi prsty. Nyní už to není možné. Už se neuvidíme. Neuslyšíme a neucítíme.
Pohladila jsem ho po jeho jemné ruce, která byla místy hrubá. Bylo to jako byste přejeli po nejjemnější látce světa a poté přejeli prsty po smirkovém papíru. Takové byly jeho ruce. S prázdným pohledem jsem se dívala do dáli.
„Za chvilku je tu vlak." Pošeptal mi do ucha a vstal z dřevěné lavičky, na které seděl celou dobu po mém boku. Pustil mou ruku. Ohlédla jsem se na něj. Byl tak krásný. Sáhl si do kapsy u kalhot a vytáhl povědomé hodinky. Hodinky, které ho opět přesměrují do jeho osy času.
Prudce jsem vstala a padla mu kolem krku. Prsty na pravé ruce jsem zabořila do jeho krásných tmavých, na krátko střižených vlasů. Levou rukou jsem ho objímala. Cítila jsem jeho ruce na svých zádech. Svůj nos zabořil do mých rudých vlasů a hluboce se nadechl.
„Už to jede." Rukou mi prohrábl vlasy. Pocítila jsem velký smutek. „Pamatuj, co jsem ti řekl, jasné? Žij. Žij dál."
„Jenže jak? Bez tebe? To nejde." Hlesla jsem a pustila ho. V tom se přiřítil vlak. „Miluju tě." Dodala jsem.
„Sbohem a nezapomeň na náš slib." Tak zněly jeho poslední slova. Poté nastoupil do vlaku. Ještě jsem oknem viděla jeho košili. Zamávala jsem. Nemohla jsem tam stát, až bude vlak odjíždět. Nemohla.
Rychlým krokem jsem utekla do podchodu pod železnicí. Mé srdce bilo tak rychle. Sklopila jsem hlavu a rychlou chůzí pokračovala dál až na konec. Vyšla jsem schody a ohlédla se. Vlak se rozjel a mé oko opustila první slza. Mé srdce puklo na miliardu mikro střepů.