Začala zima. Jedno z mých nejmíň oblíbených ročních období. Nesnáším zimu. Nejenom kvůli tomu, že je všude sníh, který absolutně nesnáším, i když se s ním dá dělat hodně věcí. Třeba se v něm válet a užívat si té pohody na měkkém podkladu a dělat v něm další různé věci. Dá se s ním tvořit, pokud to teda není skoro jen voda a dá se s nim fakt tvarovat. Dělat sněhové koule, házet je po svých buďto kamarádech nebo naopak nepřátelých a pak zdrhat a dělat jako by nic. Dělání sněhuláka je taky dobrý. A spousta dalších věcí,ale nesnáším zimu jen kvůli sněhu, protože ho prostě nemám ráda, ale taky kvůli těm depkám, které v zimě prožívám. V zimě trpím věčným stresem a depkama, který mi přijdou nekonečný. Ale nastala zima, kterou si zároveň zapamatuju snad řekla bych do konce svýho života,ale zároveň na ni chci strašně zapomenout. Byla jsem v 9.třídě,což znamená, že bylo na čase začít už někdy od začátku, nebo dokonce už od začátku 8. třídy začínat promýšlet, kam bych chtěla na školu. Měla jsem už vybráno. Na konci listopadu se mi začal líbit jeden můj spolužák. Dejme mu jméno třeba Alex. Už přibližně od 6.-7.třídy dolejzal za jednou holkou, do které byl zamilovaný do okamžiku, kdy ho jen využila a poslala do háje a on to zjistil. Využila toho, že jí miluje a začala s nim bezcitně chodit, aby na ní a na něj začal žárlit její bývalý přítel aka jeho zároveň nejlepší kamarád se kterým se zná už od školky. Alex pro ní dělal první poslední. Vzhledem k tomu, že měl v té době ještě peníze, koupil jí co jí na očích viděl v domění, že k němu Radka cítí to samé. Po týdnu se s nim rozešla, protože zjistila, že to nezabírá. Strašně ho to ranilo, protože o ní fakt stál. Brečel, dokonce si i ublížil a to kvůli takovéhle mrše. Já to vědět dřív,tak za ní jdu a rozhodně jí jednu vrazím, protože tohle se vážně nedělá. No...byl nějaký 28.listopad 2016. Naše třída měla vyrazit na zápas florbalu s jinými školami a reprezentovat ji. Nebylo to povinné zápasit, šli jen dobrovolníci. Alex mezi ně nepatřil, nikdy na sport moc nebyl. Zbytek třídy co nezápasil se měl učit, ale já, jakožto odpůrkyně vůči učení jsem zašla za zástupkyní ředitele školy s prosbou, zda by jsme mohli jít naše sportovce podpořit a pořádně jim fandit. Paní zástupkyně to dovolila a tak jsme vyrazili. Všichni v plné páře připraveni na obří podporu našich úžasných spolužáků. Přišli jsme do haly, sundali si boty (museli jsme) a šli je sledovat jak skvěle hrají a podporovat je. Stála jsem u zábradlí balkónu ze kterého jsem koukala na zápas. Uběhlo asi 20 minut od doby kdy jsme přišli. Zničeho nic za mnou příjde Alex. Nikdy jsme se moc extra nebavili, jen když jsme museli. Začali jsme si povídat a nemohli jsme přestat. Byl tak vtipnej, že jsem stěží popadala dech jak jsem se smála. O pár metrů dál stála nádhera Radka a její "nejlepší" falešná kamarádka Denisa. Obě jsou to ty typy holek, co si o sobě myslí až moc. Myslí si jak jsou úžasné a pro každého kluka dokonalé, až na to, že opak je pravdou, obě střídají kluky jak ponožky. Povídali jsme si celý zápas a při odchodu cestou do školy taky. A když jsme dorazili do školy tak jsem si řekla: ,,To je fakt super kluk, chytrej, milej, vtipnej...ten se mi prostě líbí. " Neříkala jsem si hned, že ho chci, prostě dobrej kámoš. Od toho dne jsme se bavili každý den, psali si nonstop a měli se k sobě víc a víc. Byl začátek prosince. Byl teprve fakt začátek zimy, takže jsem nebyla moc veselá i přes to, co se poslední dobou dělo okolo mě a Alexe. To počasí mojí náladě taky nepomáhá. 6.12. jsem měla vyrazit místo školy na Den otevřených dveří pedagogické školy, na kterou jsem právě měla v plánu jít. Škola byla skvělá. Následně jsme se cestou domů stavili u sestry na kávu a já teda konkrétně na čaj. Káva mi nikdy nechutnala a vždycky mi po ní bylo i lehce zle. Přijeli jsme domů docela pozdě. No, kolem 18:00, ale byla zima, takže byla už tma. Přijeli jsme, šla jsem se vysprchovat, udělat úkoly na následující den, najíst se, vyčistit si zuby s tím, že už se těším do mé úžasné postele. Zalehnu do postele a najednou mi cinkne mobil a zpráva od Alexe. Bylo tam, že by to se mnou chtěl dát dohromady, že se mu moc líbim. Nejdřív jsem myslela, že si ze mě dělá srandu, ale pak mi došlo, že ne. Napsala jsem mu,že si to ještě přecijenom promyslím. Řekla jsem mu, že mu dám do konce týdne vědět a on mě na konci týdne pozval ven, řekla jsem, že půjdu a zároveň mu řeknu, jak jsem se rozhodla..
Je to moje 1. práce. Doufám, že se bude líbit a další část bude co nevidět.❤
