To byl zase den!

Krásný začátek dne

  A tak sem zase mířím. Do toho chřtánu pekelného. Jak jsem se sem dostal? Začalo to prvním školním dnem v prváku na gymplu, představování, prohlídky školní budovy, seznámení s profesory. Takové nevinné divadýlko, asi jako výlet do ZOO, při čemž učitelé představovali chráněný druh jemuž hrozí brzké vyhubení, způsobené mnohonásobným navýšením počtu žáků. Všichni mí spolužáci se od té doby roztřídili do skupin a vybudovali si vlastní hierarchii (se mnou někde uprostřed).

  Máme tu spoustu příkladných vzorů, bárbíny, šprty a šprtky s podskupinou gamerů, skupiny jejichž inteligenční úroveň se rovná bublajícímu blátu v Amazonii: sportovce a vandaly. Nesmíme zapomenout na skupiny o jednom členi, náš vzácný druh, ekoložka Suzie a nakonec já.

  Rozhlížím se tak po tom všem zvěrstvu kolem když tu zjistím, málem jsem zapomněl na Šmajdalfa, tlustého podivína se strništěm o kterém vlastně nikdo neví, kolikrát že to propadl. Taky má své místo na žebříčku popularity (někde u konce).

 Každý si to své v kolektivu vlastnoručně vybudoval, i já. A řeknu vám, byl to tak těžký boj, že připomínal bitvu o místo na slunci -všichni se spálili- . Holky používali podlé zbraně jako lak na nehty a rtěnky, svalovci se naparovali a šprti nepotřebovali kalkulačky, aby dohnali v matice učitele. Já měl kytaru a průměrný intelekt, Šmajdalf měl bohatého tátu a mámu v řízení školy.

  Došel jsem k mému spojenci Mariovi, který sice patří mezi gamery, ale na rozdíl ode mě má vždycky úkol do matematiky hotový. Spokojeně jsem si opisoval úkol a těšil jsem se z nezájmu o mou osobu ze strany mého okolí, dokud do třídy nevkráčela učitelka. Ruce měla schované za shrblými zády a očima vyhledávala svou oběť na zkoušení do hodiny, která měla za chvíli přijít. Supí žena (tak jí říkáme) "nečekaně" upřela pohled na mě a já už věděl, že mám spočítáno. Nenápadně jsem si pod lavicí dopsal úkol, když Suzie hubovala za nošení dalších květin do školy. Náš třídní parapet působil přes všechny ty rostliny vskutku exoticky.

 Zvonilo a zatím co ostatní se chystali do hodiny, já se psychicky připravoval na zkoušení. Když mě učitelka vyvolala jako prvního "dobrovolníka", vyšel jsem za ní s tváří pokerového hráče. Herec ale moc dobrý nejsem a tak se mému vyděšenému šklebu dusivě zasmála polovina třídy. Stoupl jsem si těsně před učitelku, takže jsem ji donutil zopakovat hlášku kterou se proslavila "Tak asi diskrétní zóna, že?". Na to se ozval další smích a já ustoupil.

  S patřičnou hrdostí válečníka, který na svůj účet pobavil publikum jsem se chopil křídy a čekal na zadání. Co jsem ovšem nečekal, bylo že se na mě učitelka vytasí se vzorečky. Ach ty proklaté bestie, které si člověk nepamatuje ani po půlce století (tedy až na ten Einstainův E=mc2, což je snad jediný nepotřebný vzorec na zeměkouli). Stál jsem tam a přiznám se, potem z mých dlaní by se v tu chvíli dalo po tabuli kreslit.

 Šprti už se hlásili aby všem dali najevo svou genialitu a ostatní si mého utrpení zkrátka nevšímali. Někteří s úšklebky napovídali špatné odpovědi. Až konečně přišla ta chvíle. Zapisoval jsem výsledek a důsledně sledoval mimiku supí ženy. Hned u druhého čísla sebou její obočí mírně škublo a očima začala hledat chybu v postupu. Už se nedalo nic dělat. Mávla nad zmatkem na tabuli rukou a do notýsku si zapsala pět.

 Někteří vzdychali (ano, to šprti), jiní se smáli. Jakmile však supí žena zapnula svůj radar na vyhledávání dalšího smolaře, všichni do jednoho zmlkli. Já se jen rozvalil na lavici a přemýšlel nad výmluvou pro rodiče.